V roce 71 př. n. l. uprchla skupina otroků. Nejprve utekla malá skupina asi 78 gladiátorů. Skupina se rozrostla na více než 120 000. Muži, ženy a děti se potulovali po celé Itálii a relativně beztrestně přepadávali. Mezi jejich vůdce patřil i slavný gladiátorský generál Spartakus.
Zdatní dospělí z této skupiny tvořili překvapivě účinnou ozbrojenou sílu. Ukázali, že se dokážou postavit římskému vojsku, od místních kampánských hlídek přes římskou milici až po vycvičené římské legie pod velením konzulů. Plútarchos popsal počínání otroků jako pokus římských otroků uniknout svým pánům a uprchnout přes Cisalpinskou Galii, zatímco Appián a Florus líčili vzpouru jako občanskou válku, v níž otroci vedli tažení s cílem dobýt samotný Řím.
Římský senát byl znepokojen vojenskými úspěchy této skupiny a jejich škodami v římských městech a na venkově. Nakonec po několika porážkách senát postavil armádu osmi legií pod tvrdé, ale účinné vedení Marka Licinia Crassa. Válka skončila v roce 71 př. n. l., kdy Spartakova vojska po dlouhých a urputných bojích ustoupila před Crassovými legiemi. Když si uvědomily, že legie Gnaea Pompeia Magna a Marka Terentia Varra Luculla se přesouvají, aby je chytily do pasti, vyrazily v plné síle proti Crassovým legiím a byly zcela zničeny.
Třetí servilní válka byla pro širší dějiny starověkého Říma významná především svým dopadem na kariéru Pompeia a Crassa. Oba generálové využili úspěchu při potlačení povstání k další politické kariéře, když využili svého veřejného uznání a implicitní hrozby svých legií k tomu, aby ovlivnili konzulské volby v roce 70 př. n. l. ve svůj prospěch. Jejich působení ve funkci konzulů poškodilo římské politické instituce a po Caesarově smrti vedlo k událostem, které změnily Římskou republiku v Římské císařství.
