Mimo římské hradby byly pravomoci konzulů mnohem větší, neboť zastávali funkci vrchních velitelů všech
římských legií. Právě v této funkci měli konzulové plné imperium (moc).
Když byly legie nařízeny dekretem senátu, odvody prováděli konzulové. Při vstupu do armády museli všichni vojáci složit přísahu věrnosti konzulům. Konzulové také dohlíželi na shromažďování vojáků, které poskytovali spojenci Říma.
V rámci města mohl konzul potrestat a zatknout občana, ale neměl pravomoc uložit trest smrti. Na tažení však mohl konzul uložit vojákovi, důstojníkovi, občanovi nebo spojenci jakýkoli trest, který uznal za vhodný.
Každý konzul velel armádě, obvykle o síle dvou legií, s pomocí vojenských tribunů a kvestora, který měl finanční povinnosti. Ve vzácných případech, kdy oba konzulové pochodovali společně, každý z nich velel jeden den střídavě. Typická konzulská armáda měla asi 20 000 mužů a skládala se ze dvou občanských a dvou spojeneckých legií. V prvních letech republiky se nepřátelé Říma nacházeli ve střední Itálii, takže tažení trvala několik měsíců.
S rozšiřováním hranic Říma ve 2. století př. n. l. se tažení prodlužovala. Řím byl válečnickou společností a jen zřídkakdy nevedl válku. Senát a lid proto od konzula po nástupu do funkce očekávali, že bude táhnout se svým vojskem proti nepřátelům Říma a rozšiřovat římské hranice. Jeho vojáci očekávali, že se po tažení vrátí do svých domovů s kořistí. Pokud konzul dosáhl drtivého vítězství, byl svými vojáky oslavován jako imperátor a mohl požádat o udělení triumfu.
Konzul mohl vést kampaň, jak uznal za vhodné, a měl neomezené pravomoci. Po skončení kampaně však mohl být za své pochybení stíhán.
