Beethoven – Symfonie č. 9 d moll, op. 125 (Sborová, Óda na radost)

Beethoven — Symfonie č. 9 d-moll, op.125: monumentální sborová symfonie s Ódou na radost. Historie, rozbor a slavná melodie, která změnila hudbu.

Symfonie č. 9 d moll op. 125 (Sborová symfonie) Ludwiga van Beethovena je jedním z nejslavnějších hudebních děl, která kdy byla napsána. Patří mezi vrcholná díla klasicismu a raného romantismu a často se uvádí jako symbol humanistických ideálů díky svému závěru se sborem.

Symfonie je hudební dílo pro orchestr. Beethoven napsal devět symfonií. Tato, poslední, kterou napsal, je velmi neobvyklá, protože v poslední větě se také zpívá: jsou v ní čtyři sólisté (soprán, alt, tenor a bas) a sbor. Proto se jí říká "sborová" symfonie ("sborová" znamená: "pro sbor"). Je to velmi dlouhé dílo, trvá více než hodinu. I to bylo neobvyklé. Orchestrace je poměrně rozsáhlá: v poslední větě se připojují nástroje, které už klasická symfonie běžně nepoužívala (např. piccolo, kontrabasový klarinet/kontrabason a tři pozouny), čímž Beethoven rozšiřuje barevnost zvuku.

Struktura a hlavní rysy

Tato symfonie má čtyři věty. První věta má sonátovou formu (Allegro ma non troppo, un poco maestoso) a nese dramatický, často bouřlivý charakter. Druhá věta je scherzo (Molto vivace) — rychlé, rytmicky průrazné scherzo, které Beethoven nechává na neobvyklém místě: druhá a třetí věta jsou v opačném pořadí než u většiny symfonií. Třetí věta je pomalá (Adagio molto e cantabile) a má podobu tématu s variacemi; jde o lyrickou a meditativní část.

Poslední věta je nejslavnější a nejrevolučnější: kromě instrumentálního rozvoje obsahuje i vokální část, do níž Beethoven včlenil slova básně Friedricha Schillera, slavného básníka. Báseň se jmenovala Ode an die Freude (česky Óda na radost) a nese poselství o lidském bratrství, společném životě v míru a harmonii. Byla napsána v době Francouzské revoluce, kdy tyto myšlenky nabývaly v Evropě na významu. V poslední větě se střídají orchestrální pasáže, sólové vstupy a sborové části; Beethoven tu kombinuje hymnální zpěv, kontrapunkt a fugátní průniky.

Hlavní melodie poslední části (zpívaná na slova: "Freude, schöne Götterfunken, Tochter aus Elysium") je jednou z nejznámějších melodií na světě. Mnoho dětí ji rádo hraje na nástroje, protože první část melodie používá pouze pět tónů (lze ji hrát na C, D, E, F, G). Když melodie zazní v symfonii poprvé, hrají ji violoncella a kontrabasy. Celá věta postupně rozvíjí téma do mohutného sborového finále v D dur, které vytváří kontrast s d moll, v němž je psána první část symfonie.

Vznik, premiéra a další osudy

Óda na radost byla v roce 1972 přijata jako "evropská hymna" a oficiální úpravu pro orchestr napsal Herbert von Karajan. (Pozn.: bylo to vůbec nejprve rozhodnutí Rady Evropy v roce 1972; později, v roce 1985, přijala Evropská společenství/EVROPSKÁ unie tuto hudbu rovněž jako svou oficiální hymnu.)

Beethoven se o Schillerovu slavnou báseň zajímal již od mládí. V roce 1817 začal psát první dvě věty symfonie. V roce 1822 se rozhodl Schillerovu báseň v symfonii použít. Většinu zbytku symfonie napsal v roce 1823 a dokončil ji v roce 1824. Poprvé byla provedena v květnu téhož roku. Provedení dirigoval Beethoven. Vypráví se, že se divil, proč publikum po skončení netleská. Tleskali, ale Beethoven byl hluchý, takže neslyšel. Někdo ho přiměl, aby se otočil, a uviděl, že lidé nadšeně tleskají. Premiéra se konala 7. května 1824 ve Vídni (v divadle Kärntnertor) a obsazení zahrnovalo přední sólisty a velký sbor té doby; dirigentem byl sám skladatel, ačkoliv už prakticky neslyšel.

Význam a vliv

Symfonie č. 9 ovlivnila mnoho dalších skladatelů a je často uváděna při slavnostních příležitostech, státních akcích i kulturních demonstracích. Její závěrečné poselství o bratrství a radosti přesahuje hudební rámec a z tohoto důvodu se téma "Ódy na radost" stalo univerzálním symbolem naděje a lidské solidarity. Dílo také ukazuje Beethovenovu odvahu experimentovat s formou i obsazením orchestru, čímž překročil hranice klasické symfonie svého období.

Symfonie č. 9 d moll, op. 125 tak zůstává nejen hudebním monumentem, ale i kulturním a ideovým symbolem, který pokračuje v inspiraci posluchačů a interpretů po celém světě.

Hledání podle dopisu