Symfonie č. 9 (Beethoven)

Symfonie č. 9 d moll op. 125 (Sborová symfonie) Ludwiga van Beethovena je jedním z nejslavnějších hudebních děl, která kdy byla napsána.

Symfonie je hudební dílo pro orchestr. Beethoven napsal devět symfonií. Tato, poslední, kterou napsal, je velmi neobvyklá, protože v poslední větě se také zpívá: jsou v ní čtyři sólisté (soprán, alt, tenor a bas) a sbor. Proto se jí říká "sborová" symfonie ("sborová" znamená: "pro sbor"). Je to velmi dlouhé dílo, trvá více než hodinu. I to bylo neobvyklé.

Tato symfonie má čtyři věty. První věta má sonátovou formu. Druhá a třetí věta jsou v opačném pořadí než obvykle: druhá věta je scherzo a třetí věta je pomalá. Jedná se o téma a variace. V poslední větě zaznívají slova básně Friedricha Schillera, slavného básníka, který teprve nedávno zemřel. Báseň se jmenovala Ode an die Freude (česky Óda na radost). Báseň má silné poselství pro celé lidstvo: je o společném životě v míru a harmonii. Byla napsána v době Francouzské revoluce, kdy tyto myšlenky nabývaly v Evropě na významu.

Hlavní melodie poslední části (zpívaná na slova: "Freude, schöne Götterfunken, Tochter aus Elysium") je jednou z nejznámějších melodií na světě. Mnoho dětí ji rádo hraje na nástroje, protože první část melodie používá pouze pět tónů (lze ji hrát na C, D, E, F, G). Když melodie zazní v symfonii poprvé, hrají ji violoncella a kontrabasy.

Óda na radost byla v roce 1972 přijata jako "evropská hymna" a oficiální úpravu pro orchestr napsal Herbert von Karajan.

Beethoven se o Schillerovu slavnou báseň zajímal již od mládí. V roce 1817 začal psát první dvě věty symfonie. V roce 1822 se rozhodl Schillerovu báseň v symfonii použít. Většinu zbytku symfonie napsal v roce 1823 a dokončil ji v roce 1824. Poprvé byla provedena v květnu téhož roku. Provedení dirigoval Beethoven. Vypráví se, že se divil, proč publikum po skončení netleská. Tleskali, ale Beethoven byl hluchý, takže neslyšel. Někdo ho přiměl, aby se otočil, a uviděl, že lidé nadšeně tleskají.

Hledání podle dopisu