Věznice Spandau: berlínská věznice, Rudolf Hess a demolice 1987

Věznice byla postavena v roce 1876. Zpočátku sloužila pouze pro vojáky, ale po roce 1919 byla využívána i pro civilní vězně. V té době zde bylo umístěno až 600 vězňů.

Po požáru Říšského sněmu v roce 1933 zde byli v tzv. ochranné vazbě drženi Hitlerovi odpůrci a novináři jako Egon Kisch a Carl von Ossietzky. Věznice Spandau se stala jakýmsi předchůdcem nacistických koncentračních táborů. Měla být pod kontrolou pruského ministerstva spravedlnosti, ale gestapo její vězně mučilo a týralo, jak vzpomíná ve svých vzpomínkách na věznici Spandau Egon Erwin Kisch. Do konce roku 1933 byly vybudovány první nacistické koncentrační tábory (v Dachau, Osthofenu, Oranienburgu, Sonnenburgu, Lichtenburgu a v bažinatých táborech v okolí Esterwegenu). Do těchto koncentračních táborů byli převezeni všichni zbývající vězni v "ochranné vazbě" ve státních věznicích.

Po druhé světové válce jej provozovaly orgány čtyř mocností, aby v něm mohli být vězněni nacističtí váleční zločinci odsouzení v Norimberském procesu.

Nakonec zde bylo uvězněno pouze sedm vězňů. Přijeli z Norimberka 18. července 1947 a byli to:

• Rudolf Hess - odsouzen na doživotí (zemřel v roce 1987)
• Walther Funk - doživotní trest (propuštěn 16. května 1957)
• Erich Raeder - doživotní trest (propuštěn 1955)
• Albert Speer - odsouzen na 20 let (propuštěn 1966)
• Baldur von Schirach - odsouzen na 20 let (propuštěn 1966)
• Konstantin von Neurath - odsouzen na 15 let (propuštěn 1954)
• Karl Dönitz - odsloužil si 10 let (propuštěn 1956)

Ze sedmi odsouzených si pouze čtyři odseděli celý trest, zbývající tři, Neurath, Raeder a Funk, byli propuštěni předčasně kvůli špatnému zdravotnímu stavu. V letech 1966-1987 byl Rudolf Hess jediným vězněm ve věznici Spandau. Jeho jediným společníkem byl dozorce Eugene K. Bird, který se stal jeho blízkým přítelem. Bird o Hessově věznění napsal knihu s názvem Nejosamělejší muž na světě.

Spandau byla jednou ze dvou organizací čtyř mocností, které po rozpadu Spojenecké kontrolní rady pokračovaly v činnosti; druhou bylo berlínské Středisko letecké bezpečnosti. Čtyři okupační mocnosti v Berlíně se v řízení věznice střídaly každý měsíc, přičemž každá z nich měla na starosti celkem tři měsíce v roce.

Po smrti posledního vězně Rudolfa Hesse, který byl jediným obyvatelem věznice po propuštění Speera a von Schiracha v roce 1966, byla věznice v roce 1987 zbourána, především proto, aby se z ní nestala neonacistická svatyně. Na místě bylo vybudováno parkoviště a nákupní centrum NAAFI, pojmenované The Britannia Centre Spandau a přezdívané Hessco's podle britského řetězce supermarketů "TESCO". Veškerý materiál ze zbourané věznice byl rozemlet na prášek a vysypán do Severního moře nebo zakopán v bývalém RAF Gatow.

V roce 2006 se v areálu bývalé věznice nacházel supermarket Kaiser's, ALDI a obchod se spotřební elektronikou Media Markt. Koncem roku 2008 společnost Media Markt hlavní nákupní komplex opustila.

Věznice, původně navržená pro stovky lidí, byla stará cihlová budova obehnaná jednou 15 stop vysokou zdí, další 30 stop vysokou zdí, 10 stop vysokou zdí zakončenou elektrifikovaným drátem a následně zdí z ostnatého drátu. Kromě toho někteří z šedesáti vojáků ve strážní službě obsluhovali čtyřiadvacet hodin denně devět strážních věží vyzbrojených samopaly. Vzhledem k počtu cel, které byly k dispozici, byla mezi celami vězňů ponechána prázdná cela, aby se zabránilo možnosti komunikace vězňů v Morseově abecedě. Ostatní zbývající cely v křídle byly určeny k jiným účelům, přičemž jedna byla využita pro vězeňskou knihovnu a další pro kapli. Cely byly přibližně 3 metry dlouhé, 2,7 metru široké a 4 metry vysoké.

Zahrada

Z pohledu vězňů byla vrcholem věznice zahrada. Prostor zahrady byl nejprve rozdělen na malé osobní pozemky, které každý vězeň využíval mnoha způsoby, obvykle k pěstování zeleniny. Dönitz dával přednost pěstování fazolí, Funkových rajčat a Speerových květin, ačkoli sovětský ředitel později květiny na čas zakázal. Podle nařízení měla být veškerá produkce určena k využití ve vězeňské kuchyni, ale vězni i dozorci toto pravidlo často obcházeli a pochutnávali si na nabídce zahrady. Když se vězeňské předpisy zmírnily a vězni začali být buď apatičtí, nebo příliš nemocní na to, aby se o své pozemky starali, zahrada byla sloučena do jedné velké pracovní plochy. To vyhovovalo bývalému architektovi Speerovi, který se jako jeden z nejmladších a nejživějších vězňů později ujal úkolu přetvořit celý pozemek ve velkou komplexní zahradu s cestičkami, skalkami a květinovými expozicemi. Ve dnech bez přístupu do zahrady, například když pršelo, trávili vězni čas společnou výrobou obálek na hlavní chodbě.

Kontroverze

Spojenci původně převzali věznici v listopadu 1946 a očekávali, že v ní bude umístěno sto nebo více válečných zločinců. Kromě asi šedesáti vojáků, kteří měli v danou chvíli ve věznici nebo v jejím okolí službu, zde byly týmy profesionálních civilních dozorců z každé ze čtyř zemí, čtyři ředitelé věznice a jejich zástupci, čtyři armádní lékaři, kuchaři, překladatelé, číšníci, nosiči a další. To bylo považováno za špatný způsob využití peněz a zdrojů a stalo se vážným bodem sporu mezi řediteli věznic, politiky z jednotlivých zemí. Zejména západoberlínská vláda byla z tohoto opatření nešťastná, protože ji to stálo hodně peněz, ale ve vlastním vězeňském systému měla stále nedostatek místa.

Vězeňské předpisy

Každá část života ve věznici byla přísně vymezena souborem pravidel, která před příjezdem vězňů vypracovaly čtyři mocnosti - Francie, Velká Británie, Sovětský svaz a Spojené státy. V porovnání s ostatními tehdy zavedenými vězeňskými předpisy byla pravidla ve Spandau poměrně přísná.

Odesílané dopisy vězňů rodinám byly zpočátku omezeny na jednu stránku měsíčně;

• Rozhovory se spoluvězni byly zakázány;
• Noviny byly zakázány;
• Deníky a paměti byly zakázány;
• Návštěvy rodin byly omezeny na jednu patnáctiminutovou návštěvu jednou za dva měsíce.
• Každých patnáct minut v noci se v celách vězňů rozsvěcovalo světlo jako forma sebevražedné hlídky.

Mnoho přísnějších předpisů bylo později zmírněno nebo je vězeňský personál záměrně ignoroval. Ředitelé a dozorci západních mocností (Francie, Británie a USA) si na mnohá přísnější opatření často stěžovali. Sovětský svaz tyto stížnosti často vetoval, protože se domníval, že pravidla by měla být přísnější. Sovětský svaz utrpěl během války 19 milionů civilních obětí a u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku chtěl trest smrti pro všechny vězně. Západní komentátoři obviňovali Rusy, že věznici Spandau udržují v provozu hlavně jako středisko sovětské špionáže, protože měli záminku k vjezdu do západního Berlína a vojáci se často dívali na město místo do areálu věznice.

Každodenní život

Každý den museli vězni vstávat v 6:00 hodin, umýt se, společně uklidit cely a chodbu, posnídat. Poté zůstávali na zahradě až do poledne (pokud to počasí dovolilo), po obědě si odpočinuli ve svých celách a pak se vrátili na zahradu. V 17:00 hodin následovala večeře, po které se vězni vrátili do svých cel. Zhasínalo se ve 22:00 hodin. Každé pondělí, středu a pátek se vězni holili a v případě potřeby stříhali; každé pondělí si sami prali prádlo. Tento režim se v průběhu let, s výjimkou času povoleného na zahradě, měnil jen velmi málo, i když každý z kontrolních národů si vězeňské předpisy vykládal po svém.

Všichni vězni se obávali měsíců, kdy vládli Sověti; Rusové mnohem přísněji dodržovali vězeňské předpisy a nabízeli méně kvalitní stravu. Každý národ, který měl věznici na starosti, si přiváděl vlastního kuchaře a v amerických, francouzských a britských měsících krmil vězně lépe, než dovolovaly předpisy. Sověti nabízeli neměnnou stravu v podobě kávy, chleba, polévky a brambor. Za tuto přísnost mohl především tolik nenáviděný sovětský ředitel, který tato opatření neustále prosazoval a kterého se ruští i západní dozorci báli a opovrhovali jím. Až do náhlého odvolání tohoto ředitele na počátku 60. let 20. století byl "sovětský měsíc" obávaný. Poté se situace, včetně stravování, zlepšila.