Římské království: vznik, instituce a dědictví

To, co se nakonec stalo Římskou říší, začalo jako osady kolem Palatinského pahorku podél řeky Tibery ve střední Itálii. Řeka byla splavná až k tomuto místu. V místě se nacházel také brod, kterým bylo možné Tiberu překonat. Palatinský pahorek a okolní kopce představovaly snadno bránitelné pozice v široké úrodné rovině, která je obklopovala. Všechny tyto vlastnosti přispěly k úspěchu města.

Podle tradičního výkladu římských dějin vládlo v prvních stoletích Římu sedm králů. Moderní věda tuto tradiční chronologii zpochybňuje. Galové zničili všechny historické záznamy o Římu, když město vyplenili po bitvě u Allie v roce 390 př. n. l. nebo 387/6, takže o království neexistují žádné soudobé záznamy. Všechny zprávy o králích je třeba zpochybnit.

Po Romulovi, který mimo jiné vytvořil senát, bylo podle legendy dalších šest králů: Numa Pompilius, Tullo Ostilio, Anco Marzio, Tarquinius Priscus, Servius Tullius a Tarquinius Superbus. Po Romulově smrti nebyl římský senát schopen zvolit nového krále a po dlouhých debatách mezi Římany a Sabiny se dohodli, že nového římského krále zvolí kuriální shromáždění. Zvolili Numu Pompilia. Numa byl na rozdíl od Romula proti válce a domníval se, že nejlepším směrem pro Řím je mír, Numa se zasloužil o zavedení náboženství do běžného římského každodenního života.

Moc králů byla téměř absolutní, i když určitý vliv měl i senát. Existovala jedna velká výjimka: královská hodnost nebyla dědičná.

Volba králů

Vždy, když zemřel král, nastalo v Římě období interregna. Nejvyšší moc ve státě přechází na senát, který je zodpovědný za nalezení nového krále. Senát se shromáždil a jmenoval jednoho ze svých členů - interrexe - na dobu pěti dnů, jehož jediným úkolem bylo jmenovat příštího římského krále.

Po uplynutí pětidenní lhůty by interrex jmenoval (se souhlasem Senátu) jiného senátora na další pětidenní období. Tento proces by pokračoval až do zvolení nového krále. Jakmile by interrex našel vhodného kandidáta na krále, předvedl by ho před Senát a ten by ho posoudil. Pokud by Senát kandidáta schválil, interrex by svolal sněm a předsedal mu během volby krále.

Jakmile byl navržen shromáždění, římský lid ho mohl buď přijmout, nebo odmítnout. Pokud byl zvolený král přijat, nevstupoval okamžitě do úřadu. Než mu byla svěřena plná královská autorita a moc, musely proběhnout ještě dva další úkony.

Nejprve bylo nutné získat božskou vůli bohů ohledně jeho jmenování pomocí záštity, protože král měl sloužit jako velekněz Říma. Tento obřad vykonal augur, který zavedl zvoleného krále do citadely, kde byl posazen na kamenné sedátko, zatímco dole čekal lid. Pokud byl shledán hodným královské hodnosti, oznámil augur, že bohové dali příznivé znamení, a potvrdil tak královu kněžskou hodnost.

Druhým úkonem, který bylo třeba provést, bylo udělení císařství králi. Předchozí hlasování sněmu pouze určilo, kdo bude králem, a neudělilo mu tímto aktem nezbytnou královskou moc. Král tedy sám navrhl sněmu zákon, kterým by mu bylo uděleno imperium, a sněm by mu ho hlasováním pro tento zákon udělil.

Teoreticky si římský lid volil svého vůdce, ale většinu kontroly nad tímto procesem měl senát.

Romulus

Romulus byl prvním římským králem a zakladatelem města, obě jména jsou jasně spojena. V roce 753 př. n. l. začal Romulus stavět město na Palatinu. Poté, co založil Řím a dal mu jméno (jak se vypráví), povolil, aby do Říma přicházeli jako občané lidé všech vrstev, včetně otroků a svobodných bez rozdílu. Aby Romulus zajistil svým občanům manželky, pozval sousední kmeny na slavnost do Říma, kde z jejich řad unášel mladé ženy (známé jako znásilnění sabinských žen). Po následné válce se Sabiny se Romulus dělil o královskou vládu se sabinským králem Titem Tatiem.

Romulus vybral 100 nejlepších mužů, kteří vytvořili římský senát jako poradní sbor krále. Tyto muže nazval patres a jejich potomci se stali patriciji. Rozdělil také obecný lid do třiceti kurií, pojmenovaných podle třiceti sabinských žen, které zasáhly, aby ukončily válku mezi Romulem a Tatiou. Kúrie tvořily hlasovací jednotky v římských sněmech: Comitia Curiata.

Kromě války se Sabiny a dalšími kmeny po znásilnění sabinských žen vedl Romulus válku proti Fidenatům a Veientům. Po své smrti ve věku 54 let byl Romulus zbožštěn jako bůh války Quirinus a sloužil nejen jako jeden ze tří hlavních římských bohů, ale také jako zbožštěná podoba města Říma.

Tarquinius Superbus

Sedmým a posledním římským králem byl Lucius Tarquinius Superbus. Tarquinius byl etruského původu. Za jeho vlády také Etruskové dosáhli vrcholu své moci. Více než ostatní králové před ním používal Tarquinius k udržení kontroly nad Římem násilí, vraždy a terorismus. Zrušil mnoho dřívějších ústavních reforem svých předchůdců.

Sexuální skandál přivedl krále k pádu. Tarquinius údajně dovolil svému synovi Sextovi Tarquinovi znásilnit římskou patricijku Lukrécii. Sextus Lukrécii vyhrožoval, že pokud s ním odmítne souložit, zabije otroka, pak zabije ji a obě těla nechá objevit společně, čímž vyvolá obrovský skandál. Lukrécie o této hrozbě řekla svým příbuzným a poté spáchala sebevraždu, aby se vyhnula podobnému skandálu. Lukréciin příbuzný Lucius Junius Brutus (předek Marka Bruta) svolal senát a v roce 510 př. n. l. nechal Tarquinia i monarchii vyhnat z Říma.

Etruská nadvláda v Římě tak dramaticky skončila v roce 510 př. n. l., což znamenalo i pád etruské moci v Latiu.

Prvními konzuly nové římské vlády se stali Lucius Junius Brutus a Lucius Tarquinius Collatinus, člen rodiny Tarquinů a vdovec po Lucretii. Tato nová vláda měla vést Římany k dobytí většiny středomořského světa a měla přetrvat dalších 500 let až do nástupu Julia Caesara a Octaviana.

O mnoho let později, v republikánském období, využil senát tento silný odpor Římanů vůči králům jako odůvodnění vraždy agrárního reformátora Tiberia Graccha.