Perikles (asi 495–429 př. n. l., řecky Περικλῆς, doslova „obklopený slávou“) byl přední athénský politik, státník, významný řečník a několikrát zvolený athénským generálem. Pocházel z vlivného rodu Alkmaeonidů a žil v době mezi perskou a peloponéskou válkou. Jeho politické působení a kulturní patronát formovaly tzv. „zlatý věk“ Athén.
Perikles postupně získal silný vliv v athénské politice. Historik Thukydides ho označil za „prvního občana Athén“ (prime citizen) a jeho jméno bývá spojováno s obdobím vrcholné aténské moci, často nazývaným „Periklův věk“ (přibližně 461–429 př. n. l.). Pod jeho vedením se z Délského spolku stalo prakticky athénské impérium: loďstvo, tribut a suverenita měst spojence posílily pozici Athén v Egejském moři a ve středomořském prostoru.
Spolu s politikem Efialtem Perikles uskutečnil zásadní demokratické reformy. Omezili pravomoci aristokratické rady Areopagu a posílili roli lidového shromáždění (ekklesia) a lidových soudů (heliaia). Perikles také zavedl odměnu za výkon veřejných funkcí, zejména za účast v soudních porotách (tzv. misthos), čímž umožnil aktivnější účast chudších občanů v politice.
Perikles velkoryse podporoval umění a vzdělanost, což upevnilo postavení Athén jako kulturního centra starověkého řeckého světa. Založil nebo výrazně rozšířil státní podporu dramatickým soutěžím na velkých slavnostech (zejm. Dionýsovy slavnosti), mecenášsky podporoval dramatiky, sochaře a architekty a zadal řadu velkých veřejných zakázek. Pod jeho patronací vznikly na Akropoli (včetně Parthenonu) a na dalších místech významné stavby — Parthenón, Erechtheion, Propylaia či chrám Athény Niké — často za účasti sochaře a stavitele Fidia.
Perikles byl zároveň silným pragmatickým politikem: rozvíjel námořní strategii, soustřeďoval ochranu města na loďstvo a hradby, v zahraniční politice prosazoval udržení hegemonie nad spojenci prostřednictvím námořní síly a tributu. Tyto kroky přispěly k napětí s Peloponésem a nakonec k vypuknutí peloponéské války.
Jeho osobní život byl předmětem pozornosti i sporů. Proslulý byl jeho vztah s Aspasií z Miletu, která měla velký vliv na kulturní a intelektuální prostředí jeho dvora. Perikles měl dva syny, kteří podle pramenů během moru zasáhnuvšího Athény při peloponéské válce zemřeli. Veřejně čelil i politické opozici a obviněním — kritici mu vyčítali mocenské ambice, náklady na monumentální stavby a autoritativní prvky v jeho vedení, proto ho někteří historikové charakterizují jako athénskoudemokracii do té míry, že ho kritici označují za populistu.
Perikles vedl Athény úspěšně v prvních letech peloponéské války, ale v roce 430–429 př. n. l. zasáhla město ničivá epidemie (mor), při níž Perikles sám zemřel v roce 429 př. n. l. Jeho smrt znamenala pro Athény těžkou ztrátu vůdce se silnou autoritou.
Jeho odkaz je dvojí: na jedné straně posílil instituce přímé demokracie a zanechal monumentální kulturní dědictví (architektura, sochařství, divadlo), na straně druhé jeho politika vůči spojencům a rozvoj athénské moci vyvolaly debaty o imperiálních praktikách Athén. Text jeho pohřební řeči, jak ho zachoval Thúkydidés, se stal klíčovým pramenem pro chápání ideálů aténské demokracie a Periklova obrazu v pozdější historické tradici.