Člen je krátké slovo nebo tvar, který stojí v mnoha jazycích u podstatného jména a signalizuje vztah mezi mluvčím, posluchačem a označovanou věcí. Nejde o univerzální kategorii — některé jazyky členy používají pravidelně, jiné je nemají vůbec a význam určitého nebo neurčitého referentu řeší jinak. Ve výuce a ve srovnávací gramatice se členy popisují podle funkce (určitý vs. neurčitý), tvaru (samostatné slovo nebo přípona) a podle toho, zda se skloňují podle rodu, čísla či pádu.

Co je určitý a neurčitý člen

Obecně rozlišujeme určitý člen, který označuje konkrétní, mluvčím identifikovaný referent, a neurčitý člen, který uvádí nový nebo libovolný referent. V angličtině je určitý členu reprezentován jediným slovem the; neurčitý členu zastupují a a an podle výslovnosti následujícího slova (an před vokálovým zvukem). V románských jazycích (např. francouzština, španělština) a v germánských jazycích bývá člen rozlišen i podle rodu a čísla.

Typy a konkrétní příklady

  • Angličtina: the (určitý), a/an (neurčitý) — the book, a book, an apple.
  • Francouzština: le, la, les (určitý); un, une (neurčitý) — le jardin, la table, les maisons.
  • Němčina: der, die, das (určitý podle rodu a pádu); ein, eine (neurčitý).
  • Jazyky bez členů: ruština, japonština, čínština a čeština obecně členy jako třídu slov nemají; určitost se vyjadřuje kontextem, demonstrativy nebo slovosledem.

Praktické příklady užití: pokud mluvčí poprvé zmíní nějaký předmět, obvykle použije neurčitý člen: "I saw a cat." Když se na ten samý předmět odkazuje podruhé nebo je specificky znám posluchači, použije se určitý člen: "The cat was on the wall." V některých syntaktických pozicích (abstraktní pojmy, jména obecných kategorií, množná čísla) se člen může vynechat i v jazycích, které jej běžně používají.

Původ a historický vývoj

Historicky se členy mnohdy vyvinuly z demonstrativních výrazů (např. "ten", "ta", "to") nebo z jiných zájmen. V průběhu staletí se tyto ukazovací tvary zkracovaly a zaklínily k podstatnému jménu, až se ustálily jako samostatné gramatické kategorie. Vývoj probíhal od víceoborových systémů (rozdílné tvary podle rodu, čísla a pádu) k jednodušším systémům nebo naopak — některé jazyky přejaly členy až v pozdějších fázích vývoje pod vlivem sousedních jazyků.

Učení cizích jazyků a důsledky absence členů

Pro mluvčí jazyků bez členů může být osvojování členů obtížné, protože jejich používání je často kontextuální a založené na implicitních znalostech konvence. Naopak mluvčím jazyků s rozvinutým systémem členů dělá potíže vyjádření určitosti v jazycích, kde se používají jiné prostředky (např. čínština nebo ruština). Výklad obvykle zahrnuje pravidla pro: úvod nového referentu, opakované odkazy, obecné výroky, názvy institucí, mass nouns (hmotná jména) a ustálené fráze. Také existují zvláštní konstrukce: tzv. nulový člen v angličtině (He plays piano) nebo determinátory, které plní podobnou funkci jako členy v jiných jazycích.

Poznámky a srovnání

Je užitečné rozlišovat mezi formálním členem (konkrétní slovo) a pragmatickou určitostí (to, jak posluchač chápe, zda je referent známý). Některé jazyky kombinují členy s jinými kategoriemi — např. s rodem, číslem nebo s determinátory ukazujícími na blízkost/oddálení. Z hlediska didaktiky je důležité procvičovat konkrétní situace, ve kterých se člen používá, a porovnávat je s jazykovými zvyklostmi studenta.

Další zdroje