Magnetický tok je fyzikální veličina, která kvantifikuje množství magnetického pole procházející danou plochou. V praxi se používá jak k popisu statických polí, tak k analýze časově proměnných jevů, například při indukci napětí. Jako obrazová pomůcka se často hovoří o magnetických siločarách; počet siločar procházejících plochou je úměrný velikosti magnetického toku.
Definice a matematický výraz
Magnetický tok Φ (řecky fi) je plošný integrál vektorového pole magnetické indukce B přes orientovanou plochu A. Formálně lze vyjádřit: Φ = ∫ B · dA, tedy integrál skalárního součinu vektoru indukce a elementu plochy. Značka a orientace plochy určují znaménko toku; při výpočtech se proto často volí jednotné orientace pro smyčky a plochy, které jimi protínají.
Hlavní vlastnosti
- Tok je skalární veličina závislá na velikosti a směru pole i na ploše, jíž pole prochází.
- Tok magnetického pole přes uzavřený povrch je vždy roven nule — to je formulace Gaussova zákona pro magnetismus a poukazuje na to, že v současné fyzice nejsou známy volné magnetické náboje (monopóly).
- Časová změna magnetického toku indukuje podle Faradayova zákona elektrické napětí v obvodu: ε = −dΦ/dt. Tento vztah je základem fungování transformátorů a generátorů.
Jednotky a měření
V soustavě SI je jednotkou magnetického toku jednotka Weber, značená Wb; ekvivalentně jde o volt-sekundu. Soustavy CGS používají jednotku Maxwell; pro praktické aplikace a návrhy zařízení se proto často překládají mezi těmito soustavami. Praktické měření toku se provádí pomocí smyček, Hallových sond nebo fluxmeterů a výsledky závisí na přesném tvaru a orientaci snímané plochy.
Dějiny a kontext
Koncept magnetických siločar pochází z práce Michaela Faradaye, který koncem 19. století popsal myšlenku polí a indukce. James Clerk Maxwell pak formuloval zákony elektromagnetismu, ve kterých magnetický tok vystupuje jako integrální veličina. Tyto myšlenky položily základy moderní elektrotechniky i teoretické fyziky.
Použití a význam v praxi
Výpočet a řízení magnetického toku je klíčové při návrhu elektromagnetů, transformátorů, cívek a dynam (elektromotorů a generátorů). V elektrotechnice se tok používá pro dimenzování jader, určení nasycení magnetických obvodů a odhad ztrát. Fyzikové, například při návrhu urychlovačů částic, také počítají tok pro popis trajektorií částic v magnetických polích. Pro obecné studium pole a jeho vizualizaci lze nalézt další zdroje a vysvětlení (SI, Weber, Maxwell).
Pozoruhodné poznámky a omezení
I když se magnetické siločáry často kreslí jako konkrétní „linky“, nejsou to samostatné nosiče látky — jde o pomůcku pro znázornění směru a hustoty pole. Existence magnetických monopólů by změnila některé zákony a umožnila by nenulový tok přes uzavřený povrch; dosud však nebyl věrohodně potvrzen žádný takový objekt. V inženýrské praxi je proto magnetický tok spolehlivý nástroj pro návrh zařízení i interpretaci experimentů.