Lombarďané byli germánský kmen, který v pozdní antice a raném středověku vytvořil na Apeninském poloostrově samostatné politické útvary. Jejich vláda nad velkou částí Itálie je obvykle datována rokem 568 až 774, kdy jejich království skončilo francouzským dobytím pod vedením Karla Velikého (568–774). Název Longobardi, často překládán jako „dlouhovousí“, odráží tradici věnovanou vousům a podle středověkých pramenů také spojení s bohem Ódinem (Ódin).

Původ a příchod do Itálie

Původ Lombarďanů není zcela jednoznačný; sami pozdější kroniky uvádějí migraci ze severní Evropy a jihoskandinávských oblastí (původ ze Skandinávie). Před vstupem do Itálie se skupiny Langobardů usadily v Panonii (dnešní oblasti Maďarska a okolí). Pod vedením chieftaina Alboina vedli v roce 568 větší přesun přes Alpy a rychle obsadili rozsáhlé části Itálie, čímž vyplnili mocenské vakuum po úpadku byzantské kontroly ve vnitrozemí (Alboinova výprava). Jejich hlavním centrem se později stalo město Pavia.

Společnost, náboženství a právo

Lombarďanská společnost byla původně kmenová, s výraznou vojenskou elitou a sungyrovanými místními šlechtici nazývanými vévodové nebo knížata. V náboženské oblasti se u nich dlouho udržely germánské pohanské prvky, šamanistické a přírodně orientované praktiky a kult hrdinských božstev. Současně se u části kmenů prosadilo ariánské křesťanství, které je obvyklé mezi některými germánskými skupinami; většina Lombarďanů se však v průběhu 7. a 8. století přiklonila k římskokatolické církvi (ariánství, přechod na ortodoxní/křesťanské vyznání).

Právní a správní strukturou království byl významný zákoník, známý jako Edictum Rothari (středně známý soubor zvykového práva), který kodifikoval lombardské obyčeje a postavení wolfrámů, svobodníků a otroků. Důležitými panovníky byli kromě Alboina také Liutprand a další vládci, kteří posílili státní orgány a vztahy s papežstvím. Vnitřní dělení zahrnovalo také samostatná vévodství, z nichž nejvýznamnější v jihu byla Vévodství Beneventa a Spoletta, jež si udržela určitou autonomii i po pádu centrální moci.

Politické dějiny a konflikty

Lombardové vedli intenzivní střety s byzantskými silami, často rozšiřovali území na úkor římských správců a uzaví­rali místní dohody s papežem. Jejich expanze i vnitřní soupeření učinily z Itálie mozaiku malých států, kterou v pozdějších staletích ovlivňovaly další mocnosti. Postupem času se Lombardové střetávali s Franky; nakonec došlo ke zničení jejich centrální moci roku 774, kdy Karlem Velikým padlo jejich království a část země přešla pod západofranskou kontrolu (střety s Franky). V jižní Itálii se Lombardská knížectví udržela déle a v dalších staletích bojovala či koexistovala s byzantskými, saracénskými (muslimskými) a dalšími silami (konflikty s muslimy).

Kultura, umění a dědictví

Lombarďané zanechali hmatatelné stopy v italské toponymii (např. region Lombardie) i ve stavebním a sakrálním umění: v jejich době vznikaly kostely, paláce a pevnosti, které kombinovaly germánské a římské prvky. Významnou kulturní památkou je rovněž právní tradice a některé listiny a kroniky z doby jejich vlády (historické prameny).

  • Ediktum Rothari jako doklad práva a zvyku
  • Urbanistické a vojenské stavby v Pávii a jiných centrech
  • Přežívající lombardská jména a názvy míst v severní Itálii

V 11. století a později vstupují do italských dějin další aktéři, například Normané, kteří měnili rozložení sil a politickou mapu poloostrova (normanská expanze). Dnes jsou Lombarďané studováni jako příklad transformace germánských kmenových struktur na raně středověké státní útvary, které značně ovlivnily další vývoj středověké Evropy.