Anglo-nizozemské války (nizozemsky Engels-Nederlandse Oorlogen nebo Engelse Zeeoorlogen) byly sérií válek mezi Angličany a Nizozemci v 17. a 18. století. Oba národy bojovaly o kontrolu nad obchodními trasami na moři. Všechny války byly vedeny převážně námořní válkou, doprovázenou obchodní blokádou, zadržováním konvojů a aktivitou privateerů. Konflikty měly zásadní vliv na vývoj evropského i světového obchodu, na podobu válečného loďstva a na rozložení koloniálních mocností.

Příčiny

Hlavními příčinami sporů byla hospodářská soutěž a rivalita mezi rostoucí anglickou a již etablovanou nizozemskou námořní a obchodní mocností. Obchodní strategie založená na mercantilismu, snaha o kontrolu přepravních cest a kolonií, zákony, které omezovaly účast cizích lodí na přepravě zboží (např. anglické zákony o plavbě), a rostoucí soupeření obou zemí v Atlantiku i v Indickém oceánu – to vše vedlo k opakovaným střetům. V konfliktu hrály roli také velké obchodní společnosti, zejména anglická East India Company a nizozemská VOC, které hájily své zájmy často i vojenskými prostředky.

Průběh jednotlivých válek

První válka (1652–1654) se v Anglii odehrála v období interregna, tedy po občanské válce, kdy Anglie neměla krále ani královnu. Válka probíhala mezi námořnictvy Anglie a Nizozemské republiky (známé také jako Spojené provincie). Odehrávala se především v Lamanšském průlivu a Severním moři. Během konfliktu se prosazovaly nové taktiky námořního boje a stále významnější byla organizace flotil do linií pro vzájemnou palbu. Bitvy jako Dungeness, Gabbard nebo Scheveningen měly přímý dopad na kontrolu obchodních tras. Válka skončila tím, že anglické námořnictvo získalo kontrolu nad těmito moři a monopol na obchod s anglickými koloniemi, potvrzený mírovými ujednáními (např. dohodami z roku 1654), a zároveň upevnila váhu anglických zákonů o plavbě.

Druhá (1665–1667) a třetí (1672–1674) válka se odehrály po restauraci anglické monarchie. Anglie se snažila ukončit nizozemský monopol na světový obchod. Většina bojů v obou válkách se odehrávala v Severním moři, ale střety probíhaly i v zámoří u kolonií a přístavů. Ve druhé válce si Angličané vynutili několik vítězství, avšak rozhodující byla nizozemská odveta – konečným bodem byla slavná medowská výprava (Raid on the Medway) v roce 1667, při níž Nizozemci pod vedením admirála Michiela de Ruytera těžce poškodili anglickou flotilu v přístavech, což donutilo Anglii přijmout mírové ujednání (mír v Brédu 1667). Ve třetí válce bojovala Anglie po boku Francie. Obě tyto války skončily výrazným vítězstvím Nizozemců, které potvrdilo postavení Nizozemské republiky jako vedoucí námořní mocnosti 17. století. Angličané obsadili Nové Nizozemí a Nizozemci jim ho výměnou za Surinam nechali, čímž se změnila mapa koloniálních držeb v Americe.

Čtvrtá válka (1780–1784) se odehrála po přijetí Aktů unie ve Velké Británii a týkala se Nizozemské republiky a Britského království. Začala především proto, že Británie nesouhlasila s obchodováním Nizozemců se Spojenými státy během americké revoluční války. Konflikt odhalil postupný úpadek nizozemské námořní převahy: britská blokáda a útoky na nizozemské státní a obchodní přístavy vedly k velkým ztrátám, ztrátě některých kolonií a k ochromení obchodu. Válka skončila Pařížskou smlouvou (1784). Pro Nizozemce skončila velmi těžkou porážkou — přišli o část svého nizozemského impéria a jejich postavení jako přední obchodní velmoci výrazně oslablo.

Důsledky a význam

Anglo-nizozemské války měly několik dlouhodobých důsledků:

  • nárůst a konsolidace britské námořní převahy, která se v následujících stoletích stala rozhodující pro vznik britského impéria;
  • pokles politické a ekonomické dominance Nizozemska, které postupně ztrácelo výsadní postavení ze "zlatého věku";
  • proměna námořních taktik a konstrukce válečných lodí (masivnější linie bitevních lodí, zlepšování dělostřelecké palebné síly);
  • přesměrování obchodních toků a změny koloniálních držeb, které ovlivnily rozvoj zámořských trhů;
  • zpřísnění zákonů a pravidel pro mořní obchod, konvoje a pojištění, což mělo dopad na obchodní právo a praxi.

Osobnosti a taktika

V konfliktech vynikali zkušení námořní velitelé, mezi nimiž patřili například angličtí admirálové a nizozemští velitelé jako Maarten Tromp (padl v bitvě u Scheveningenu 1653) a zejména Michiel de Ruyter, jehož organizace a odvaha výrazně přispěly k nizozemským vítězstvím a k provedení akcí jako útok na Medway. Angličané naopak postupně zdokonalovali své flotily a administrativu, což v dlouhodobém horizontu vedlo k jejich převaze.

Závěr

Anglo-nizozemské války byly více než jen sérií bitev na moři — šlo o střet dvou konkurenčních obchodních systémů a dvou státně-ekonomických modelů. Výsledkem byl posun rovnováhy sil v prospěch Británie a fundamentální změny v globálním obchodě i v podobě námořního boje. Tyto konflikty tak formovaly podobu moderního mořského impéria i pravidla, podle nichž se vedl světový obchod v 18. a 19. století.