Haile Selassie I. Etiopský (23. července 1892 – 26. srpna 1975) byl etiopský císař, narozený jako Tafari Makonnen. Mezi příslušníky hnutí Rastafari, kteří ho dříve nazývali Ras Tafari, je známý také jako náboženský symbol a některými považován za vtěleného Boha.

V roce 1907 se Tafari stal místním guvernérem provincie Sidamo a v roce 1911 guvernérem provincie Harar. Jako hararský guvernér získal značnou podporu mezi lokálními šlechtici a aristokracií. V první světové válce a v následujícím období politických přesunů se politická moc v Etiopii rychle měnila: Tafari nejprve souhlasil s tím, že jako regent neodvolá Lij Iyasua z funkce výměnou za to, že ho Lij Iyasu neodvolá z funkce hararského guvernéra. Iyasu se však obrátil k islámu a pokusil se Tafariho z funkce guvernéra odvolat, čímž porušil dohodu. Tafari v reakci rozhodl, že dohoda už neplatí, a Ijasua z funkce regenta odvolal. Protože Iyasu přešel k islámu, šlechtici ho 27. září 1916 nahradili císařovnou Zauditu a Tafariho jmenovali regentem. Od té doby postupně ovládal klíčové státní instituce a efektivně řídil zemi.

V roce 1928 byl jmenován negusem (králem) a 2. listopadu 1930 byl korunován jako "Haile Selassie I., král králů Etiopie, vítězný lev z kmene Judova, vyvolený Bohem". Jeho korunovaci doprovázela rozsáhlá mezinárodní pozornost, mimo jiné díky článkům v časopise TIME, které zvýšily jeho profil v zahraničí. Tato publicita se dostala i na vzdálenou Jamajku, kde někteří Afrokaribové v korunních titulech a v jeho image viděli symbol osvobození a obrody, což přispělo k vzniku hnutí Rastafari a přesvědčení o jeho posvátném statusu.

Vláda, reformy a mezinárodní role

Haile Selassie usiloval o modernizaci Etiopie. Za jeho vlády došlo k centralizaci státní moci, rozvoji školství, budování infrastrukturních sítí (silnice, pošta, telefon) a postupnému zavádění moderních státních institucí. V roce 1931 byla přijata první moderní ústava, která formálně stanovila pravomoci císaře a státoprávní rámec, a později v roce 1955 byla přijata revidovaná ústava s dalšími změnami.

Mezinárodně se Haile Selassie profiloval jako obránce nezávislosti a suverenity Afriky. Po italské invazi v letech 1935–1936 vystoupil proti agresi a v roce 1936 přednesl dojemnou a ostře kritickou řeč u Společnosti národů, která vzbudila širokou mezinárodní pozornost a sympatie. Po porážce Etiopie byl donucen odejít do exilu; pobýval mimo jiné ve Spojeném království. V roce 1941 se vrátil do vlasti za podpory britských vojsk během druhé světové války a obnovil svou vládu nad většinou území dříve obsazeného Italány.

Politické problémy, převraty a pád

Během jeho dlouhé vlády se střetával s tlakem na rychlejší reformy a s nespokojeností nespokojených skupin, které kritizovaly pomalé rozšiřování občanských práv a přetrvávající feudální struktury. V roce 1960 se odehrál neúspěšný pokus o státní převrat, který byl potlačen; incident oslabil reputaci režimu a zvýraznil vnitřní napětí.

Růst sociálních a ekonomických problémů, hladové krize a nespokojenost armády vyvrcholily v revolučních událostech roku 1974. Císař byl abdikován a nakonec odstraněn vojenskou juntou známou jako Derg. Po svržení byl držen v domácím vězení a 26. srpna 1975 zemřel v zajetí. Oficiální verze smrti byla zpočátku nejasná a existují silné indicie a svědecké výpovědi, že mohl být zavražděn Dergem. Po pádu Dergu v 90. letech byly jeho ostatky nalezeny a posmrtně uctěny; dnes leží v katedrále Holy Trinity v Addis Abebě.

Korunovace a vliv na hnutí Rastafari

Jeho korunovace roku 1930 sehrála klíčovou roli v porodníku hnutí Rastafari na Jamajce. Mnozí příslušníci tohoto nábožensko-společenského hnutí viděli v Haile Selassiemu naplnění proroctví (částečně připisovaného také Marcusovi Garveymu) o africkém králi, který přinese osvobození černochů. Uctívání Haile Selassie jako božské postavy (Jah) se stalo jedním z hlavních pilířů rastafariánské víry; jeho osobní titul a důraz na africkou hrdost pomohly hnutí získat identitu a mezinárodní pozornost.

Dědictví

Dědictví Haile Selassieho je smíšené: na jedné straně je vnímán jako modernizátor, obhájce etiopské nezávislosti a mezinárodní statesman, který sehrál roli v africkém nacionalismu a při zrodu Organizace africké jednoty. Na straně druhé je kritizován za autoritářské prvky svého stylu vlády, pomalé reformy sociálních struktur a neschopnost efektivně řešit chudobu a nerovnost. V kulturní rovině zůstává jeho postava ikonou — pro některé jako symbol odporu a africké hrdosti, pro jiné jako kontroverzní panovník posledních dekád starého režimu.