Kompurgace (z lat. compurgatio) byla starobylým typem přísahové obhajoby v soudním procesu. Obviněná osoba (nebo žalovaný) skládala přísahu o své nevině nebo o pravdivosti svého tvrzení a mohla předvolat několik osob – tzv. kompurgátorů (často jich bylo dvanáct, někdy méně) –, kteří přísahali, že věří jeho přísaze. Důležité je, že kompurgátoři obvykle nepřísahali, že znají skutkový stav nebo mají přímé důkazy; přísahali pouze, že považují tvrzení obžalovaného za pravdivé. Kompurgace tak fungovala spíše jako potvrzení společenské důvěry než jako faktické dokazování.

Průběh a princip

Postup býval poměrně formalizovaný: obviněný složil přísahu, poté nastoupili kompurgátoři, kteří jeden po druhém skládali stejnou přísahu. Tito pomocníci museli být lidmi dobré pověsti – sousedy nebo místními notabilitami – jejich role byla potvrdit, že obviněný je člověk hodný důvěry. V některých právních systémech byla stanovena přesná čísla kompurgátorů a formule přísahy. Systém byl založen na kolektivní odpovědnosti cti společenství a na síle přísahy jako právního prostředku v době, kdy systematické shromažďování hmotných důkazů bylo obtížné.

Historický vývoj a situace v Anglii

V raném středověku byla kompurgace rozšířená v germánských i anglosaských právních zvyklostech a objevuje se v mnoha středověkých právních kodexech. V Anglii byla v obecném právu omezení a postupné odloučení této praxe spojeno s reformami krále Jindřicha II.; zmíněné opatření pak bývá spojováno s tzv. Clarendonskou ústavou Jindřicha II. z roku 1164. Kompurgace však zůstávala povolena zejména v civilních sporech, například v některých občanskoprávních žalobách o dluh, kde sloužila jako alternativa k jiným formám důkazů.

Zánik a kritika

S postupem času se kompurgace dostávala pod častou kritiku: byla náchylná k zneužití, podporovala křivé přísahy a favorizovala osoby s rozsáhlými sociálními vazbami. S rozvojem dokazování, písemných dokumentů a profesionálních soudních postupů přestala být považována za spolehlivou. V mnoha zemích byla postupně omezována a nakonec zrušena; v Anglii přetrvávala v některých civilních postupech až do 19. století a byla nakonec zcela zrušena v roce 1833.

Rozšíření v Evropě a terminologie

Kompurgace se objevovala pod různými názvy – v německy mluvících oblastech se hovořilo o „Eideshelf“ či „Eideshelfer“, latina užívala „compurgatores“ – a součástí byla jak svobodného práva, tak místních zvyků. V některých řádech soudních procedur byla doprovázena dalšími formami přísah a přísahových důkazů (např. souboj, soud boží v jiných variantách), přičemž postupy se regionálně lišily.

Dědictví

I když kompurgace jako právní institut zanikla, zůstává významným materiálem pro studium dějin procesního práva a sociálních vztahů ve středověku. Ukazuje, jakou úlohu hrála přísaha a obecná důvěra v komunitě při rozhodování sporů, než se prosadily moderní důkazní standardy. V literatuře a folklóru se motivy přísahy a svědectví často objevují jako ilustrace soudních i morálních hodnot dávných dob.