Případy občanských práv

Fakta

Samotné rozhodnutí se týkalo pěti konsolidovaných případů (Spojené státy v. Stanley, Spojené státy v. Ryan, Spojené státy v. Nichols, Spojené státy v. Singleton a Robinson v. Memphis & Charleston Railroad 109 U.S. 3, 3 S. Ct. 18, 27 L. Ed. 835.) pocházející od různých soudů nižší instance, v nichž černošští Američané žalovali divadla, hotely a dopravní společnosti, které jim odmítly poskytnout služby nebo je vyloučily z "pouze bílých" zařízení.

Rozhodnutí Soudního dvora

Soud v rozhodnutí soudce Josepha P. Bradleyho v poměru 8:1 rozhodl, že znění 14. dodatku, který zakazuje odepření rovné ochrany ze strany státu, nedává Kongresu pravomoc regulovat tyto soukromé akty. Bylo tomu tak proto, že utrpení černochů bylo důsledkem jednání soukromých osob, nikoliv státního práva nebo opatření. Pátý oddíl zmocňuje Kongres pouze k prosazování zákazu státního jednání. Zákonodárství Kongresu v otázkách, které jsou v kompetenci státu, není 14. dodatkem zmocněno. Soukromé činy rasové diskriminace byly jednoduše soukromými křivdami, které národní vláda nemohla napravit. Bradley poznamenal, že "individuální zásahy do práv jednotlivců nejsou předmětem [14.] dodatku. Ten má hlubší a širší rozsah. Ruší a činí neplatnými všechny státní právní předpisy a státní opatření všeho druhu, která omezují výsady a imunity občanů Spojených států nebo která jim bez řádného soudního procesu způsobují újmu na životě, svobodě nebo majetku nebo která některému z nich upírají rovnou ochranu zákonů."

Soud rovněž uznal, že 13. dodatek se vztahuje na soukromé subjekty, ale pouze v rozsahu, v němž zakazuje lidem vlastnit otroky, nikoliv projevovat diskriminační chování. Soud uvedl, že "by bylo přehnaně tvrdé, kdyby se argumentace otroctvím vztahovala na každý diskriminační akt, který osoba uzná za vhodné učinit, pokud jde o hosty, které bude hostit, nebo o lidi, které vezme do svého kočáru, drožky nebo auta, nebo které přijme na svůj koncert nebo do divadla, nebo s nimi jedná v jiných záležitostech styku nebo obchodu".

Reakce

Mnoho afroamerických vůdců bylo pobouřeno a zklamáno, že Nejvyšší soud prohlásil první dva paragrafy zákona o občanských právech z roku 1875 za protiústavní. Dne 20. října 1883 napsal T. Thomas Fortune, redaktor listu New York Globe: "Barevní obyvatelé Spojených států se dnes cítí, jako by byli pokřtěni v ledové vodě". Mnozí se domnívali, že tím skončila éra, kdy federální vláda chránila práva afroamerických občanů.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu výrazně omezilo pravomoc federální vlády zaručit černochům rovné postavení před zákonem. Státní úředníci na Jihu využili tohoto rozhodnutí a začali přijímat zákony, které legalizovaly zacházení s černochy jako s občany druhé kategorie na dalších sedmdesát let. Rozhodnutí soudu tak nakonec vedlo k přijetí státních zákonů, například zákonů Jima Crowa, které z rasové segregace učinily zákon.