Ahmadíja (احمدیہ Ahmadiyya) je islámské reformní hnutí založené v 19. století Mirzou Ghulamem Ahmadem, který je považován jeho následovníky za Mahdího a „Zaslíbeného Mesiáše“. Hnutí vzniklo na území tehdejší britské Indie před vznikem samostatných států Indie, Pákistánu a Bangladéše. Jeho cílem bylo podle zakladatele provést reformy a obnovit islám tak, aby více odpovídal původnímu poselství podle učení proroka Mohameda.
Vznik, učení a autorita
Mirza Ghulam Ahmad (1835–1908) se představil jako mudžaddid (božský reformátor) 14. islámského století a jako slíbený Mesiáš. Tvrdil, že naplnil proroctví o Mahdím a že jeho poslání je obnovit náboženské hodnoty islámu a odstranit extrémy a násilí z náboženské praxe. Ahmadíci se považují za muslimy a tvrdí, že jejich víra a praxe vycházejí z Koránu a tradic proroka Mohameda. Mirza Ghulam Ahmad v roce 1889 založil organizaci nazvanou Ahmadíjská muslimská džamáat (komunita).
Rozdělení hnutí
Po smrti Mirzy Ghulama Ahmada se v roce 1908 stal prvním chalífou Hazrat Hakeem Noor-ud-Din. Po jeho smrti v roce 1914 hnutí prodělalo rozkol a rozdělilo se na dvě hlavní linie kvůli neshodám o povaze vedení a nástupnictví. Původní hnutí se tedy rozdělilo na dvě samostatné skupiny.
Těmito skupinami jsou větší Ahmadíjské společenství (často nazývané také Ahmadiyya Muslim Community, někdy historicky „Qadiani“) a menší Láhaurské Ahmadíjské hnutí pro šíření islámu (Ahmadíjský anžumán isháat-i-islám, AAIIL). Obě frakce sdílejí řadu základních učení Mirzy Ghulama Ahmada, avšak liší se v interpretaci některých klíčových otázek, zejména ve výkladu statusu zakladatele a v tom, kdo a jak by měl být považován za jeho nástupce. Zatímco větší frakce přijala instituci chalífátu (kajfa), menší láhaurská skupina odmítla chápat Mirzu Ghulama Ahmada jako proroka a upřednostnila jiný model kolektivního vedení a důraz na reformní aktivity.
Organizace a rozšíření
Větší frakce, Ahmadíjské společenství, má organizovanou strukturu včetně voleného chalífy (chalífy), který zastupuje duchovní a administrativní vedení hnutí. Mezinárodní centrum této frakce se nachází v současnosti v Londýně ve Velké Británii, kam byla část vedení přesunuta v polovině 80. let 20. století v důsledku pronásledování v Pákistánu. Menší Láhaurské hnutí Ahmadíja působí v menším počtu zemí (uvádí se kolem 17) a jeho mezinárodní ústředí je ve městě Láhaur v Pákistánu, kde hnutí také vzniklo. Větší frakce působí v desítkách zemí (udává se, že v přibližně 190 státech) a má rozsáhlé misijní aktivity.
Víra a sporné body
Mezi zásadní doktrinální otázky, které vyvolávají spory s většinovým sunnitským islámem, patří především pojetí Mirzy Ghulama Ahmada: Ahmadíjské společenství interpretuje jeho úlohu jako „zaslíbeného Mesiáše“ a v některých formulacích používá pojem prorocké návaznosti, kterou kritici považují za rozpor s koncepcí konečného proroka (pečetě proroků). Láhaurské hnutí oproti tomu odmítá považovat Mirzu Ghulama Ahmada za proroka a vidí jej především jako reformátora a pokračovatele prorockého ducha bez nového zákonodárství. To je jeden z hlavních teologických rozdílů mezi oběma skupinami.
Další kontroverzní otázky se týkají výkladu událostí spojených s Ježíšem: Ahmadíjci učí, že Ježíš po ukřižování nepodlehl smrti na kříži v běžném smyslu, případně že přežil a později zemřel přirozenou smrtí (tato interpretace se liší mezi proudy) — tato teze se liší od tradiční křesťanské i běžné islámské interpretace druhého příchodu Ježíše. Kontroverzní je také pojetí džihádu, které hnutí zdůrazňuje především jako duchovní a morální úsilí (džihád srdce a slova) a odmítá násilné a expanzivní formy boje moderních extremistických hnutí.
Praktická činnost, publikace a média
Ahmadíci aktivně překládají a šíří Korán do mnoha jazyků a věnují se publikaci výkladů, knih a polemik, které mají objasňovat jejich stanoviska. Větší frakce provozuje celosvětové satelitní vysílání prostřednictvím sítě kanálů MTA (např. MTA 1, MTA 2, MTA 3 a MTA Africa) a provozuje školy, mezinárodní semináře a tisková vydání. Hnutí založilo i humanitární a zdravotnické projekty: například zmiňovaný čtvrtý chalífa Hazrat Mirza Tahir Ahmad se angažoval v podpoře homeopatie a v zřízení bezplatných ambulancí, zároveň komunita provozuje nemocnice, školy a dobrovolnické organizace zabývající se katastrofickou pomocí. Mezi mezinárodní humanitární iniciativy spojené s komunitou patří organizace Humanity First, která realizuje projekty v oblastech zdravotnictví, vodohospodářství a vzdělávání.
Právní postavení a pronásledování
Ahmadíci čelili v některých zemích pronásledování a právní diskriminaci. Nejznámějším případem je Pákistán, kde byl v roce 1974 v ústavě oficiálně zakotven status Ahmadíjů jako „ne-muslimů“ a kde později vyšla tzv. Ordinance XX (1984), která omezuje náboženské projevy Ahmadíjů a zakazuje jim používat islámské titulatury a způsoby uctívání veřejně. Tyto právní předpisy měly za následek trestní stíhání, útoky a tlak na komunitu, což vedlo k emigraci mnoha členů do Evropy, Severní Ameriky a dalších regionů. Lidskoprávní organizace dlouhodobě upozorňují na případy diskriminace a násilí namířeného proti Ahmadíjům.
Počet členů
Přesné počty následovníků se liší podle zdrojů; odhady uvádějí, že Ahmadíjské hnutí má celosvětově několik milionů členů až přibližně desítky milionů. Největší koncentrace stoupenců jsou v jižní Asii, avšak silné komunity existují také v subsaharské Africe, Evropě, Severní Americe a Austrálii.
Současnost a dialog s okolím
Ahmadíjské společenství se prezentuje jako hnutí kladoucí důraz na mír, vzdělání a mezi náboženský dialog. Je aktivní v oblasti sociálních služeb, humanitární pomoci a mezináboženské komunikace. Zároveň zůstávají mezi hlavním proudem islámu i mezi některými státy značné neshody ohledně teologických tvrzení, což má dopad na právní a společenské postavení komunity v některých částech světa.
Zdroje a přístup k oficiálním materiálům: Ahmadíjská hnutí provozují bohaté online a tištěné edice – včetně přeloženého Koránu, knih, článků a videí –, které prezentují jejich učení a odpovídají na běžné otázky o jejich víře.
