Reparace z první světové války

Vývoj odškodnění

O spravedlnosti a pravděpodobném dopadu rozhodnutí o odškodnění se vedla rozsáhlá debata. John Maynard Keynes v roce 1919 na protest proti vysoké požadované částce odstoupil z britského ministerstva financí.

Dawesův plán z roku 1924 změnil reparační platby Německa. V květnu 1929 Youngův plán snížil další platby na 112 miliard zlatých marek (28,35 miliardy dolarů za 59 let, což bylo v roce 1988). Kromě toho Youngův plán rozdělil roční platbu, stanovenou na dvě miliardy zlatých marek (473 milionů USD), na dvě části: jednu část, která se rovnala jedné třetině částky a nemohla být odložena, a část s odkladem pro zbývající dvě třetiny.

Kvůli velké hospodářské krizi byla snaha odložit další platby. To se nepodařilo, ale na konferenci v Lausanne v roce 1932 bylo rozhodnuto o zrušení reparací. Do té doby Německo zaplatilo osminu částky požadované Versailleskou smlouvou. Po nástupu Hitlera k moci však Německo odmítlo v placení pokračovat.

Názory v Německu

Jen málo Němců uznalo, že válku prohráli. Německé vrchní velení obviňovalo mnoho civilních částí společnosti, zejména socialisty, komunisty a Židy. Tato myšlenka byla známá jako Dolchstoßlegende (mýtus o bodnutí do zad). Němci byli nespokojeni s výší reparací, která se zdála být hrozná, mimo jiné proto, že němečtí představitelé nemohli při rozhodování reprezentovat.

Dopad na německou ekonomiku

Ekonomické problémy s platbami byly údajně důležitým faktorem, který vedl ke konci Výmarské republiky a nástupu diktatury Adolfa Hitlera. Britský ekonom John Maynard Keynes tvrdil, že to oslabí německou ekonomiku i německou politiku. Mnoho historiků s ním však nesouhlasilo. Margaret MacMillanová, kanadská historička, ukázala svou myšlenku, že Německo mohlo zaplatit všechny platby, kdyby chtělo. Problém podle ní spočíval v tom, že Německo by platit nechtělo.

Americká historička Sally Marksová se rovněž domnívala, že Německo může reparace zaplatit. Podle ní Němci platili reparace v plné výši a včas, dokud Francouzi okupovali Düsseldorf v roce 1921, ale přestali je platit poté, co tam Francouzi v roce 1922 přestali být umístěni. Později téhož roku se problém stal vážnějším, protože francouzští a belgičtí představitelé naléhali na okupaci Porúří, aby donutili Německo platit, zatímco Britové chtěli reparace snížit. Okupace Porúří začala v lednu 1923. Spojenci si byli zcela jisti, že německá vláda hodlá odmítnout platit na zkoušku, pokud by Spojenci chtěli vymáhat reparace.

V rámci "tichého boje" v Porúří zahájila německá vláda hyperinflaci, která v roce 1923 zničila německou ekonomiku. V roce 2008 britský historik Richard J. Evans uvedl, že za hyperinflaci je zodpovědná německá vláda, protože jí dala přednost před placením reparací. Němci si získali soucit světa a poté byli Francouzi nuceni souhlasit s Dawesovým plánem z dubna 1924, který snížil reparace. Podle tohoto nového plánu zaplatilo Německo v roce 1924 1 miliardu marek a do roku 1927 dosáhlo celkové výše 2,25 miliardy. Po tomto roce bylo Německo schopno platit 2,5 miliardy marek ročně. Němci však stále přestávali platit reparace. Aby to vyřešili, sešli se spojenci na konferenci v Londýně v červenci až srpnu 1924 a bylo to poprvé, kdy Německo zpochybnilo Versailleskou smlouvu.

Němci si stěžovali, že platby v rámci Dawesova plánu jsou stále příliš vysoké, a tak byl v roce 1928 vytvořen Youngův plán, podle kterého Němci až do roku 1988 nemuseli platit více než 2,5 miliardy. Gustav Stresemann požadoval, že Porýní musí být vráceno Německu, aby Německo plán přijalo. Pod silným tlakem Francouzi v červnu 1930 Porýní opustili.

Britský historik A. J. P. Taylor napsal, že reparace byly dostatečně tvrdé na to, aby je bylo možné považovat za trest, ale ne dostatečně na to, aby zabránily Německu znovu získat velmocenské postavení, a lze je vinit z vzestupu Adolfa Hitlera.