Berlínská konference (někdy nazývaná i Konžská konference) z let 1884–1885 stanovila pravidla pro evropskou kolonizaci a obchod v Africe. Svolalo ji Portugalsko a organizátorem byl Otto von Bismarck. Konference se konala v kontextu tzv. boje o Afriku, tedy intenzivního zájmu evropských mocností o rozšiřování územních zisků a kontrolu obchodních cest. V jednání nebyli zastoupeni afričtí politici a místní komunity. Výsledky konference ukončily dosavadní formy místní autonomie a poskytly právní rámec pro systematické dělení afrického kontinentu mezi evropské státy.

Přehled a hlavní dokument

Jednání v Berlíně probíhalo od 15. listopadu 1884 do 26. února 1885. Konference vyústila v přijetí tzv. Berlínského zákona (General Act of the Berlin Conference), který formuloval několik zásadních pravidel pro získávání a uznávání koloniálních nároků v Africe. Mezi hlavní principy patřilo zejména kritérium «efektivní okupace», tedy požadavek, aby zájemce o území prokazatelně zajišťoval správu a pořádek na daném území.

Hlavní rozhodnutí

  • Ustanovení principu efektivní okupace jako podmínky pro mezinárodní uznání koloniálních nároků.
  • Prohlášení o volném obchodu a svobodné plavbě v povodích některých velkých afrických řek (zejména v povodí Konga a v určité míře v povodí Nigeru).
  • Mezinárodní závazek proti obchodu s otroky jako deklarovaný cíl, který měl být prosazován evropskými mocnostmi.
  • Uznání existujících a nových nároků evropských států, aniž by konference vyřešila podrobné hranice mezi koloniemi — ty byly často později vymezeny bilaterálními dohodami.

Účastníci

V jednání se účastnilo několik evropských mocností; mezi zástupci byly mimo jiné Německo, Francie, Velká Británie, Belgie a Portugalsko. Přítomni byli rovněž představitelé Spojených států a Osmanské říše. Konference tak představovala setkání zájemců o rozdělení afrického prostoru, nikoli diskusi za účasti samotných afrických obyvatel.

Důsledky a historické hodnocení

Berlínská konference významně urychlila tzv. „rozrývání Afriky“ (scramble for Africa) tím, že poskytla právní a diplomatickou výmluvu pro rozšíření kolonizace bez velkých přímých konfliktů mezi evropskými mocnostmi. Konference sama o sobě nevytyčila většinu přesných hranic, ale vymezila pravidla, podle kterých byly kolonie následně získávány a upevňovány.

V důsledku tohoto procesu vznikly koloniální režimy, které často ignorovaly etnické, jazykové a politické hranice afrických společenství. Mnohé z těchto pravidel a praktik vedly k vykořisťování přírodních zdrojů, nucené práci a politické nadvládě, jejichž dědictví ovlivňuje sociální a politické poměry v řadě afrických zemí dodnes. Speciálně uznání osobních nároků na rozsáhlá území (například kontroverzní uznání nároků krále Leopolda II. na tzv. Svobodný stát Kongo) vedlo v praxi k brutálnímu vykořisťování a pozdější mezinárodní kritice.

Historická interpretace

Historikové a politologové Berlínskou konferenci obvykle vnímají jako klíčový moment internacionalizace a legalizace evropského imperialismu v Africe. Současné hodnocení zdůrazňuje jak diplomatické snahy o snížení konfliktů mezi evropskými mocnostmi, tak i morální a politickou zodpovědnost za následky, které tento mezinárodní rámec umožnil na africkém kontinentu.