Příběh tří medvědů

Příběh

Tři medvědí samci - "Malý medvěd, Malý medvěd, Střední medvěd a Velký medvěd" - žijí v domě v lese. Každý z nich má svůj hrnec na kaši, židli a postel. Jednoho rána se vydají na procházku do lesa, zatímco jim chladne kaše. V době medvědovy nepřítomnosti vstoupí do domu malá stařenka - "drzá, zlá stařenka". Sní medvídkovi kaši, rozbije mu židličku a usne v jeho postýlce. Medvědi se vrátí domů a zjistí, že stařenka spí. Ta se probudí, uvidí medvědy, vyskočí z okna a padne k zemi - už ji nikdy nikdo neuvidí.

Původ

"Příběh tří medvědů napsal anglický spisovatel Robert Southey. Vyšla v roce 1837 v jeho čtyřsvazkové sbírce esejů a povídek nazvané Doktor. Southey pravděpodobně slyšel verzi příběhu jako chlapec od svého strýce Williama Tylera. Právě tato verze byla pravděpodobně základem pro příběh, který Southey zařadil do knihy The Doctor. Není známo, kde nebo jak se jeho strýc příběh dozvěděl. Southey příběh znal již dlouho předtím, než jej publikoval. Vyprávěl ji rodině a přátelům od roku 1813.

Velmi podobná verze příběhu vznikla ještě před Southeyho publikací z roku 1837. V roce 1831 ji napsala v rýmovaných verších jistá Eleanor Mureová ke čtvrtým narozeninám svého synovce. V obou verzích, Southeyho i Mureové, je postavou, která vstoupí do medvědova domu, ošklivá stará žena. Obě verze se liší pouze v některých drobných detailech: Southeyho medvědi mají například kaši, zatímco Mureho medvědi mají mléko.

Ve stejném roce, kdy Southey příběh vydal, napsal William Nicol jeho veršovanou verzi. Southey 3. července 1837 napsal, že Nicolovu verzi obdržel. Líbila se mu. Domníval se, že by příběhu přinesla větší pozornost dětí. Nicolova verze s ilustracemi vyšla v roce 1841.

Někteří^[who?] si myslí, že příběh o třech medvědech připomíná části Sněhurky nebo norský příběh o princezně a třech princích oblečených do medvědí kůže. Charles Dickens do svého románu Náš vzájemný přítel z roku 1865 zařadil příběh o skřítcích, který se také podobá "Třem medvědům". Předlohou pro "Tři medvědy" může být příběh s názvem "Škraboška". V tomto příběhu je vetřelcem v medvědím domě liška (nikoli člověk).

Ilustrace z knihy More English Fairy Tales (1894) zobrazuje Scrapefoota (lišku) padajícího z okna.

Goldilocks

Asi 12 let po vydání Southeyho příběhu změnil spisovatel Joseph Cundall ve své knize Treasury of Pleasure Books for Young Children stařenku na holčičku. Cundall tuto změnu provedl, protože v té době existovalo mnoho dětských knih o starých ženách. Jakmile holčička vstoupila do příběhu, už tam zůstala. V průběhu let byla známá jako Silverhair, Silverlocks, Goldenlocks a dalšími jmény. Nakonec se z ní někdy na začátku 20. století stala Zlatovláska.

Časem se ze tří medvědích samců Southeyho originálu stali táta, máma a medvídě. Z původně strašidelného příběhu o ošklivé, zvědavé stařence a třech medvědech se stal útulný příběh o zvědavé, hezké holčičce a medvědí rodině. Ve verzích příběhu z viktoriánské éry bylo Southeyho "[T]eď seděla, až se jí vysypalo dno židle, a slezla, baculatá na zem" změněno na "a slezla". Všechny zmínky o lidském "dnu" byly vymazány.

Výklady

V knize The Annotated Classic Fairy Tales (2002) píše harvardská profesorka Maria Tatar, že příběh je někdy považován za varovný. Varuje děti před nebezpečím, které jim hrozí, když se zatoulají do neznáma. Poukazuje na to, že příběh je dnes často prezentován jako příběh o tom, co je pro člověka "tak akorát". V dřívějších dobách se však příběh týkal zasahování do cizího majetku.

V knize The Uses of Enchantment (1976) se dětský psycholog Bruno Bettelheim zabývá Goldilockovou snahou překonat své oidipovské problémy a čelit problémům s identitou dospívajícího. Bettelheim píše, že tento příběh nepodněcuje děti k řešení problémů dospívání a nekončí tradičním příslibem "šťastně až do smrti" pro ty, kdo vyřeší své oidipovské problémy. Příběh podle něj neumožňuje dětskému čtenáři získat citovou zralost.

Tatar píše: "[Bettelheimova] četba je možná příliš zaměřena na instrumentalizaci pohádek, tj. na to, aby se z nich staly prostředky, které předávají poselství a předkládají dětem modely chování. Příběh sice neřeší oidipovské problémy nebo sourozeneckou rivalitu, jak to podle Bettelheima dělá Popelka, ale naznačuje, jak je důležité respektovat vlastnictví a jaké důsledky má, když si člověk jen tak 'vyzkouší' věci, které mu nepatří".

Příběh podporuje freudovský výklad análního stadia. V knize ""Tři medvědi": Elms (1977), emeritní profesor Kalifornské univerzity v Davisu, Alan C. Elms, podává takový výklad a jako přesvědčivý důkaz uvádí důraz příběhu na uspořádanost - jeden z charakterových rysů, které Freud spojuje s análním stádiem lidského vývoje. Elms odvozuje analitu příběhu od Southeyho a jeho špínou posedlé tety, která mu svou posedlost předala v "poněkud mírnější podobě".

Ilustrace z oblíbených dětských příběhů a pohádek

Adaptace

Studia Walt Disney a Metro-Goldwyn-Mayer natočila animované filmy o Třech medvědech - Disney v roce 1922 a MGM v roce 1939. Společnost Coronet Films natočila v roce 1958 krátký hraný film, v němž postavy hráli skuteční medvědi a skutečné dítě. Divadlo Faerie Tale Theatre natočilo v roce 1984 televizní verzi. V hlavní roli Zlatovlásky se představila Tatum O'Neal.

Kurt Schwertsik napsal 35minutovou operu Zlatovláska Roalda Dahla. Medvídek je obviněn z napadení slečny Zlatovlásky. Karta se obrátí, když obhajoba ukáže, že medvědi měli kvůli té "drzé lumpárně" Zlatovlásce spoustu problémů. Poprvé bylo představení uvedeno v roce 1997 v Královské koncertní síni v Glasgow.