V knize The Annotated Classic Fairy Tales (2002) píše harvardská profesorka Maria Tatar, že příběh je někdy považován za varovný. Varuje děti před nebezpečím, které jim hrozí, když se zatoulají do neznáma. Poukazuje na to, že příběh je dnes často prezentován jako příběh o tom, co je pro člověka "tak akorát". V dřívějších dobách se však příběh týkal zasahování do cizího majetku.
V knize The Uses of Enchantment (1976) se dětský psycholog Bruno Bettelheim zabývá Goldilockovou snahou překonat své oidipovské problémy a čelit problémům s identitou dospívajícího. Bettelheim píše, že tento příběh nepodněcuje děti k řešení problémů dospívání a nekončí tradičním příslibem "šťastně až do smrti" pro ty, kdo vyřeší své oidipovské problémy. Příběh podle něj neumožňuje dětskému čtenáři získat citovou zralost.
Tatar píše: "[Bettelheimova] četba je možná příliš zaměřena na instrumentalizaci pohádek, tj. na to, aby se z nich staly prostředky, které předávají poselství a předkládají dětem modely chování. Příběh sice neřeší oidipovské problémy nebo sourozeneckou rivalitu, jak to podle Bettelheima dělá Popelka, ale naznačuje, jak je důležité respektovat vlastnictví a jaké důsledky má, když si člověk jen tak 'vyzkouší' věci, které mu nepatří".
Příběh podporuje freudovský výklad análního stadia. V knize ""Tři medvědi": Elms (1977), emeritní profesor Kalifornské univerzity v Davisu, Alan C. Elms, podává takový výklad a jako přesvědčivý důkaz uvádí důraz příběhu na uspořádanost - jeden z charakterových rysů, které Freud spojuje s análním stádiem lidského vývoje. Elms odvozuje analitu příběhu od Southeyho a jeho špínou posedlé tety, která mu svou posedlost předala v "poněkud mírnější podobě".
