Tannhäuser

Když Wagner v Paříži dokončoval Bludného Holanďana, začal uvažovat o napsání další opery. Přítel mu navrhl jako námět Tannhäusera. Wagnerovi se příběh nelíbil. V Německu však shromáždil materiály od Tiecka, Heineho a dalších autorů o Tannhäuserovi. Na dovolené v Čechách změnil názor. Začal připravovat osnovu Tannhäusera. Po návratu domů do Drážďan se do příběhu ponořil. Operu dokončil v říjnu 1845. Ještě ten měsíc dirigoval první představení v Královské opeře.

Jeho Venuše řekla: "Jsi génius, ale píšeš tak výstřední věci, že se to nedá zpívat." Jeho Tannhäuser byl zcela bezradný. Publikum bylo zmatené. Přijetí bylo vlažné. Wagner okamžitě začal s revizemi. Druhé představení se hrálo téměř před prázdným sálem. V roce 1859 nabídl Wagner Tannhäusera pařížské opeře. Chtěli ho zpívat francouzsky. Chtěli také balet ve druhém dějství. To proto, aby měl Jockey Club čas dokončit večeři a dorazit do Opery právě včas, aby mohl obdivovat tanečníky. Wagner odmítl přesunout balet z prvního do druhého dějství. Objevily se stížnosti. Členové Jockey Clubu přerušovali představení, kdykoli to bylo možné. Byla to katastrofa.

Opera zmizela z francouzských jevišť na 34 let. Několik let po incidentu v Jockey Clubu začal Wagner pařížskou verzi přepracovávat. Vytvořil propracovanou zvukovou verzi, která předčila první předlohu. Ačkoli se v opeře objevuje několik kulis, blíží se Wagnerově vizi naprosté nezávislosti na těchto kulisách. Tannhäuser stojí na prahu leitmotivu a zmenšení zvukové síly orchestru ve prospěch zpívaného slova.

• Tannhäuser, rytíř a minnesinger - tenor
• Venuše - soprán
• Alžběta, neteř landkraběte - soprán
• Hermann, durynský landkrabě - basa
• Wolfram von Eschenbach, rytíř a minnesinger - baryton
• Walther von der Vogelweide, rytíř a minnesinger - tenor
• Biterolf, rytíř a minnesinger - basa
• Heinrich der Schreiber, rytíř a minnesinger - tenor
• Reinmar von Zweter, rytíř a minnesinger - kontrabas
• Mladý pastýř - soprán
• Čtyři vznešené stránky - trojky

Příběh je o boji mezi posvátnou a profánní láskou a o vykoupení (spáse) skrze lásku. Příběh vychází z historické postavy Tannhäusera, o němž je známo jen velmi málo, kromě mýtů o něm. Jde také o mýtus o Venuši, ale pojednává také o středověkém minnesingerovi (minstrel). Polovina opery se odehrává v historickém prostředí a polovina v mytologickém Venušině hvozdu.

Akt 1. S příchodem křesťanství se staří bohové a bohyně antického světa rozptýlili. Venuše žila na Venušině hoře v Německu. Tannhäuser, minstrel, si u ní krátí čas. Jeho požitkářský a vyčerpaný život ho unavil. Touží se vrátit do světa nahoře. Venuše ho propustí, ale předpoví mu, že se k ní jednou vrátí. Minstrel se ocitne v údolí Wartburg, kde žije jeho bývalá láska Alžběta. Při modlitbě ho objeví landkrabí a jeho rytíři. Ti ho přivítají. Vrací se s nimi na hrad.

Akt 2. Alžběta radostně vchází do hradní Síně písní. Je nadšená, že se Tannhäuser vrátil. Obnovuje s ním svůj slib lásky. Wolfram, Tannhäuserův přítel, smutně přihlíží. I on miluje Alžbětu. Landkrabí vyhlásí soutěž v zpěvu. Sál se zaplní hosty. Zpěváci mají zpívat o pravé podstatě lásky. Zatímco ostatní zpívají o cudné a čisté lásce, Tannhäuser zpívá o lásce prostopášné. Hosté jsou šokováni. Alžběta se Tannhäusera zastane. Landkrabí nařídí Tannhäuserovi, aby odjel do Říma a požádal papeže o odpuštění. Minstrel se připojí ke skupině poutníků a odjíždí.

3. dějství. Uplynuly měsíce. Tannhäuser se s poutníky nevrátil. Alžběta má zlomené srdce. Wolfram zpívá večernici. Wolfram najde Tannhäusera na cestě k hradu. Papež mu neodpustil kvůli jeho pobytu s Venuší. Tannhäuser si zoufá. Venuše se zjeví ve vidění a přikáže Tannhäuserovi, aby se vrátil ke svému starému životu. Wolfram zašeptá jméno Alžběty. Vize zmizí. Objeví se průvod s mrtvou Alžbětou. Tannhäuser se vrhne přes její mrtvolu a umírá. Objeví se poutníci, kteří ohlašují zázrak. Papežova dřevěná hůl rozkvétá. Tannhäuserovi bylo odpuštěno.

Kritici Wagnerovi vytýkali historické nepřesnosti. Zaprvé, skutečný Tannhauser byl v době, kdy se měla konat písňová soutěž, teprve chlapec. Za druhé se na Wagnerovu Alžbětu dívali s opovržením: Wagner z této postavy vytvořil spojení několika historických žen.

Škrty oproti originálu byly provedeny téměř okamžitě, protože zpěváci nebyli schopni porozumět svým rolím, a tudíž je hrát. Preludium ke 3. dějství bylo zkráceno ze 155 na 92 taktů. V původní závěrečné scéně se na jevišti neobjevila ani Alžběta, ani Venuše. Publikum bylo zmatené.

Původní závěrečná scéna byla zachována až do 13. představení v roce 1847. Wagner pak závěrečné stránky přepracoval tak, aby byla Venuše na jevišti vidět. Venušina hora se však neobjevila. Tento nový závěr diváky rušil, protože byli zvyklí na starší verzi. Wagner také vyškrtl sbor poutníků, čímž ještě více znepřátelil publikum. Vznikla další verze, která sbor obnovila.

První představení mimo Drážďany se konalo ve Výmaru. Toto představení ukázalo malým divadlům, že mohou operu inscenovat. Další představení se konala ve Schwerinu, Breslau, Praze, Wiesbadenu a dalších malých domech. V roce 1859 se opera hrála v New Yorku. V roce 1876 se hrála v Londýně (v italštině). V roce 1853 uvedl Johann Strauss ve Vídni úryvky z opery. První rakouská inscenace se uskutečnila v roce 1854 ve Štýrském Hradci. Vídeň operu uvedla v roce 1857. V roce 1875 byla opera uvedena ve vídeňské dvorní opeře. V roce 1860 chtěla pařížská opera uvést dílo v přepracované verzi ve francouzštině. Wagner provedl pro Paříž rozsáhlé revize.

• Tannhäuserova píseň na oslavu Venuše
• Sbor poutníků
• Wolframova prosba Tannhäuserovi, aby se vrátil k Minnesingerům
• Vstup hostů
• Wolframova píseň Večernici