Beethoven – Symfonie č. 5 c moll, op. 67 (Osudová): přehled a historie

Beethoven — Symfonie č. 5 c moll, op. 67 (Osudová): přehled, historie a analýza ikonického díla, jeho vznik, premiéra a význam v dějinách klasické hudby.

Symfonie č. 5 c moll, op. 67 je symfonie Ludwiga van Beethovena. Je to pátá z jeho devíti symfonií a byla komponována v letech 1804–1808. Dílo patří mezi nejznámější a nejoblíbenější skladby v repertoáru klasické hudby, jeho otevřený a dramatický charakter ovlivnil další generace skladatelů a stal se symbolem přechodu mezi klasicismem a romantismem.

Struktura a hlavní motivy

Skladba má čtyři části:

• I. Allegro con brio – první věta v sonátové formě, proslulá díky čtyřnotovému motivu „short-short-short–long“, který se opakuje na různých místech a dává dílu jednotící charakter.
• II. Andante con moto – pomalejší věta (v A♭ dur), s lyrickým a kontrastním tématem a variacemi, slouží jako klidnější střed mezi dramatickými částmi.
• III. Scherzo: Allegro – energické scherzo v c moll s výrazným rytmem a tmavším zabarvením; podle notace přechází přímo (attacca) do finále bez pauzy.
• IV. Allegro – radostné a triumfální finále v C dur, které uzavírá harmonickou proměnu z c moll do C dur a přináší vítězný závěr.

Právě čtyřnotový motiv, často popisovaný jako „osudové klepání“ (short-short-short-long), se stal ikonickým symbolem této symfonie; objevuje se nejen v první větě, ale je motivicky propojen s dalšími částmi díla.

Premiéra a historické okolnosti

Symfonie byla poprvé uvedena 22. prosince 1808 ve vídeňském Theater an der Wien. Koncert byl velmi dlouhý a náročný (cca čtyřhodinový maratón premiér), orchestr i sólisté měli jen omezené zkoušky, bylo v sále chladno a přítomné provedení proto trpělo technickými potížemi. Na stejném koncertě byla uvedena i Šestá symfonie (Pastorální) a řada dalších děl. Navzdory tehdejším potížím si Pátá symfonie rychle získala uznání a stala se jedním z nejvýznamnějších hudebních děl svého období.

Instrumentace a doba trvání

Beethoven pro toto dílo využil typické obsazení raného 19. století: smyčce doplněné dřevěnými dechovými nástroji, lesními rohy, trubkami a tympány. Díky bohaté dynamice, rytmickým akcentům a promyšlenému využití orchestrace získává symfonie velké emocionální rozpětí. Délka provedení se pohybuje zhruba mezi 30–40 minutami; běžně se provádí přibližně 30–35 minut.

Název „Osudová“ a interpretace

Symfonii se v češtině i v jiných jazycích traduje pod názvem „Osudová“ (německy „Schicksalssinfonie“). Přesný původ tohoto označení není úplně jasný. Proslulá je interpretace čtyřnotového motivu jako „klepání osudu“, kterou v 19. století šířil například Beethovenův sekretář Anton Schindler, jehož svědectví však historici částečně zpochybňují. Každopádně dramatická gradace a přechod od temného c moll k vítěznému C dur přispěly k vnímání díla jako symbolu zápasu a vítězství.

Přijetí a kulturní vliv

Pátá symfonie se stala kulturní ikonou: její úvodní motiv je snadno rozpoznatelný a objevil se v mnoha filmech, reklamách i politických gestech. Během druhé světové války byl rytmus prvních čtyř tónů využíván jako hudební symbol vítězství — spojitost s Morseovou abecedou (· · · – znak V pro „victory“) pomohla symfonii k dalšímu významu jako symbolu odporu a naděje.

Interpretace a význam pro hudební vývoj

Beethovenova Pátá výrazně rozvinula motivickou práci a cykličnost v symfonii – krátký motiv otevírá velké tvůrčí pole a prolíná všechny části. Dílo tak ukazuje, jak lze z jednoduchého rytmického nápěvu vybudovat rozsáhlou dramatickou formu. Toto řešení ovlivnilo romantické symfonické psaní a ukázalo nové možnosti temperamentu a struktury v orchestru.

Významné nahrávky a provedení

Existuje řada historicky ceněných i moderních nahrávek této symfonie; mezi často zmiňovanými interprety jsou dirigenti jako Arturo Toscanini, Wilhelm Furtwängler, Herbert von Karajan, Leonard Bernstein či Sir Georg Solti. Každá interpretace zdůrazňuje odlišné stránky díla — rytmickou přesnost, dramatickou gradaci nebo barvu orchestrace.

Závěr: Symfonie č. 5 c moll, op. 67 zůstává jedním z vrcholů Beethovenova díla i světové hudební literatury. Její úderný motiv, vnitřní soudržnost a emocionální síla ji činí nadčasovou a neustále přitahující nové posluchače i interpretační přístupy.

Hudba

Symfonie začíná čtyřtónovým motivem "krátký-krátký-dlouhý", který zazní dvakrát (podruhé o něco níže): ( listen (help-info))

Úvod symfonie je tak slavný, že je často citován. Ve svých skladbách jej použili i další skladatelé, například Sergej Rachmaninov ve své písni Osud. Často byla použita v populární kultuře, od diskotéky po rokenrol, a ve filmu a televizi. Během druhé světové války používala BBC tento čtyřtónový motiv k uvádění rozhlasového zpravodajství, protože "short-short-short-long" se v Morseově abecedě píše jako písmeno "V". "V" znamenalo "Victory" (vítězství). Hrálo se velmi tiše na buben. Lidé v nacisty okupovaných zemích, kteří chtěli slyšet zprávy, poslouchali tajně zprávy BBC, protože byla větší pravděpodobnost, že jsou pravdivé.

Třetí věta symfonie používá tento rytmus někdy jako doprovod.

Když Beethoven tuto symfonii psal, bylo mu kolem třiceti let. Byl stále více hluchý. Nesl to strašně těžce. Myslel si, že právě on by měl mít dokonalý sluch. Cítil se velmi sklíčeně, ale rozhodl se, že nespáchá sebevraždu, ale zůstane naživu a zapíše všechnu hudbu, kterou měl v hlavě. Napsal o tom v dopise nazvaném Heiligenstadtský testament.

Úvod Páté symfonie zní velmi odvážně a heroicky. Celá symfonie zní jako boj, který začíná těmito čtyřmi tóny. Lidé často říkají, že tyto čtyři tóny představují osud, který klepe na dveře. Než se dostaneme k poslední větě (finále), stane se hudba durovou namísto mollové. Zní to, jako by Beethoven překonal svou depresi.

Čtvrtá věta této symfonie je jedním z prvních případů, kdy je v symfonii použit trombon nebo pikola.

Beethoven v roce 1804, kdy začal pracovat na Páté symfonii.

Hledání podle dopisu