Adapiformes — vyhynulí eocén–miocén primáti příbuzní lemurům

Morfologie a anatomie

Adapiformy vykazují kombinaci primitivních i specializovaných znaků primátů. Typické rysy zahrnují:

• dobře vyvinuté končetiny a prsty s úchopnými končetinami a plochými nehty (u některých forem je diskutována přítomnost speciálních drápků či grooming claw),
• často prognátní čenich a poměrně dlouhá čelist,
• zubní adaptace odpovídající dietě – mnoho taxonů má molární a premolární struktury vhodné pro štěpení rostlinné potravy (ovoce, listy),
• variabilní velikost mozku: menší relativní encefalizace než u pozdějších haplorhinních linií.

Ekologie a způsob života

Většina adapiformů byla stromová (arboreální) a adaptovaná k pohybu po větvích. Potravu tvořilo převážně ovoce, listy a někdy hmyz; konkrétní specializace se lišily mezi rody a oblastmi. Některé formy byly spíše denní, jiné noční – to lze odhadnout z velikosti očních jam a dalších kostěných znaků.

Rozšíření a hlavní nálezy

Fosilie adapiformů jsou známy z Evropy, Severní Ameriky, Asie a severní Afriky, často z dobře zachovaných lokalit eocénu, jako je německý Messel. Mezi významné rody patří například Adapis, Notharctus, Cantius, Smilodectes a Darwinius. Obzvlášť mediálně sledovaným nálezem byl v roce 2009 kmenově popsaný exemplář Darwinius (nález z Messelu), který byl původně prezentován jako možný „chybějící článek“ mezi hlavními větvemi primátů.

Systematika a filogenetické vztahy

Adapiformes jsou známi pouze z fosilií a jejich přesné postavení v evoluci primátů je předmětem diskusí. Není jednoznačné, zda tvoří monofyletickou skupinu (tj. klad) nebo parafyletickou skupinu. Pokud jsou považováni za klad, bývají často řazeni k taxonu Strepsirrhini („vlhký nos“), což by je učinilo bližšími lemurům a méně příbuznými Haplorhini se „suchým nosem“ (skupina zahrnující opice a lidoopy). Některé morfologické znaky adapiformů (např. stavba lebky a končetin) podporují jejich příbuznost se strepsirrhiny, jiné rysy jsou však primitivní nebo sdílené i s jinými ranými primáty, takže závěry z fosilí zůstávají citlivé na interpretaci.

V roce 2009 Franzen a kolegové zařadili nově popsaný rod Darwinius jako možné „mezistupeň“ mezi Strepsirrhini a Haplorhini. Pozdější práce, zejména Erika Seifferta a spoluautorů, tuto interpretaci zpochybnily a více podporovaly zařazení Darwinius a většiny adaptiformů k Strepsirrhini, případně je považovaly za sesterskou skupinu k této větvi. Debata ilustruje obtíže při odvozování příbuzenských vztahů u vyhynulých skupin se směsí primitivních i odvozených znaků.

Příčiny zániku

Vymření adapiformů je pravděpodobně spojeno s komplexní kombinací faktorů: klimatickými změnami (ochlazování a sušení klimatu od pozdního eocénu přes oligocén), změnou lesních biotopů a možnou konkurencí s jinými skupinami primátů, zejména s rostoucí diverzitou haplorhinů (rané opice). Úplné vysvětlení však zůstává předmětem výzkumu a liší se mezi regiony a jednotlivými liniemi adapiformů.

Význam pro studium evoluce primátů

Adapiformes poskytují důležité informace o rané diverzitě primátů, ekologických strategiích a morfologické variabilitě, jakou vykazovaly eocénní fauny. Jejich fosilie pomáhají rekonstruovat charakter výchozích adaptací, z nichž se později vyvinuly moderní skupiny primátů, a ukazují, že tzv. „lemurovitý“ typ primáta měl v minulosti mnohem širší geografické i ekologické rozšíření, než naznačuje jeho současná distribuce.

Mezi časté témata současného výzkumu patří přesnější filogenetické zařazení jednotlivých rodů adapiformů, funkční interpretace jejich anatomie (např. pohybových schopností a smyslových adaptací) a doplnění stratigrafických dat pro lepší časové vymezení jejich rozšíření a vymírání.