Saul (/sɔːl/;, což znamená "žádal o, modlil se za"; latinsky: Saul; arabsky: طالوت, Ṭālūt nebo شاؤل, Ša'ūl) je postava popsaná v knihách Samuelových, 1. knize kronik a v Koránu. Podle biblického vyprávění byl prvním králem sjednoceného izraelského kmene a vládl přibližně v letech 1047 př. n. l. až 1007 př. n. l. Tradičně je Saul zobrazován jako příslušník kmene Benjamín, z města Gibeá (Giv'a), vysoký a fyzicky impozantní muž, kterého vybral prorok Samuel a pomazal ho za krále na žádost izraelského lidu.

Podle biblického textu Izraelité žádali krále, aby měli vůdce "jako ostatní národy" (1 Samuelova 8). Samuel varoval před nebezpečím království, přesto Bůh dovolil lidu, aby byla jejich prosba vyslyšena. Saul byl vyvolen jako první král; jeho nárokování trůnu provázely počáteční vojenské úspěchy a konsolidace moci proti sousedním nepřátelům, zejména Filištínům.

Vztah k Bohu a Samuelovo odmítnutí
V raných kapitolách knihy Samuelovy je Saul vykreslen jako král, který miluje Boha a usiluje o poslušnost, avšak postupně dochází k několika rozhodnutím, která vedou k jeho pádu z Božího přízně. Nejvýznamnějším momentem je přikázaná zkáza Amalechitů (1 Samuel 15): Saul se nepostupuje přísně podle příkazu – zachová živého amalechitského krále Agaga a ponechá nejlepší kořist – a prorok Samuel ho za to odmítne. Jak uvádí text, Samuel prorokuje, že Hospodin mu království "odtrhl" (1 Samuel 15,28–29), což v tradici znamenalo ztrátu božského oprávnění k vládě. Tato epizoda je často chápána jako rozhodující bod Saulova pádu.

Duševní stav a kontakt s prorokem
Bibli popisuje, že po Samuelově odmítnutí "odchází od Saula Hospodinův duch" a místo něj k němu přichází "zlý duch". Text uvádí, že Saul přijal mladého pastýře Davida, syna Jišajova, aby mu hrál na harfu a uklidnil ho, když nad ním zmíněný zlý duch spočine. Tato scéna je v tradičním čtení počátkem blízkého, ale postupně se zhoršujícího vztahu mezi Saulem a Davidem. Saul nejdříve Davida obdivuje, ale postupně začne žárlit; obává se, že David je tím "jedním z tvých sousedů", o němž Samuel mluvil, a nakonec se ho snaží několikrát zabít. Jeho vztah s vlastním synem Jonatánem je komplikovaný: Jonatán se s Davidem spřátelí a mezi nimi vznikne pevné přátelské pouto, které Saulova podezíravost dále zatěžuje.

Episode s médiem a prorocké varování
Jedním z nejsilněji dramatizovaných motivů je Saulovo rozhodnutí obrátit se k médiumu v Endóru (1 Samuel 28), kde – podle textu – požádá o kontakt se zjevením Samuela. Výsledek tohoto setkání (ve vyprávění se zjevuje Samuelova postava, která Saulovi sděluje jeho blízký konec) je v pozdějších výkladech často chápán jako poslední potvrzení božího odstoupení od Saula a jako tragická tečka jeho vlády.

Smrt na Golboe a různé verze událostí
Saulova smrt se podle biblických knih stala v bitvě proti Filištínům (bitva na hoře Gilboa). Texty podávají poněkud rozličné verze událostí: v 1 Samuelově a v paralelním líčení v 1. knize Paralipomenon je řečeno, že Saul byl těžce raněn a požádal svého zbrojnoše, aby ho zabil; když ten odmítl, Saul spadl na vlastní meč a zemřel. V 2. Samuelově knize se objevuje zpráva, že Amalečec přijal ubohou výši odměny a řekl Davidovi, že Saula zabil tím, že ho nalezl ještě dýchající a opřeného o kopí – David však nechal Amalečana popraveného za to, že se chlubil zabitím pomazaného krále. V bitvě padli také tři Saulovi synové, včetně Jonatána (Samuel 31,1-4%20{{{2}}};&version=KJV; 1 Samuel 31,1-4 {{{2}}}).

Po boji Filištínci získali Saulovo tělo a těla jeho synů, usekli jim hlavy a vystavili je na hradbách Bét-šanu; Saulova zbroj byla umístěna v chrámu boha Aštarota v Askalónu (Aštarot). Nocí obyvatelé Jabeš-Gileádu vyloupili město, těla sbalili, spálili a pohřbili je, aby splnili pohřební obřady (Samuel 31,8-13, 1. Paralipomenon 10,12%20{{{2}};&version=KJV; 1. Samuelova 31,8-13, 1. Paralipomenon 10,12 {{{2}}). Později David nechá vyzvednout kosti Saula a Jonatána a pohřbí je v hrobce svého otce v Zela (viz Samuelova 21,12-14%20{{{2}};&version=KJV; 2. Samuelova 21,12-14 {{{2}}).)

1. kniha Paralipomenon shrnuje teologické vyznění událostí: Saul podle ní zemřel kvůli své nevěrnosti vůči Hospodinu – nedodržel Boží příkazy a dovolil si vyhledat radu u média. V literatuře jsou proto zdůrazňovány dvě roviny příběhu: historicko-politická (vzestup a pád monarchy) a náboženská (poslušnost či neposlušnost vůči Božímu slovu).

Rodinné a politické souvislosti
Saul měl několik synů a dcer; nejznámější je Jonatán, jehož přátelství s Davidem je jedním z emotivních center příběhu. Saulova dynastie se po jeho smrti nezachovala: po Davidově nástupu k moci se zrodilo nové královské rodinné centrum, které pokračovalo v jeruzalémském království.

Historické a interpretační poznámky
Historická rekonstrukce Saulovy vlády je předmětem odborných diskuzí. Někteří historikové a archeologové považují postavu Saula za historicky pravděpodobnou jako představitele rané fáze centralizace izraelské společnosti, jiní vidí části vyprávění jako pozdější literární zpracování s teologickými cíli. Datují se různé chronologie a i údaje o délce vlády se liší podle starších i novějších bibliohistorických modelů.

Kulturní a náboženská paměť
Saul zůstává v židovské, křesťanské i islámské tradici významnou postavou: v židovské a křesťanské tradici je jeho příběh často čten jako varování před neposlušností Bohu a před nebezpečím pýchy; v islámské tradici je obdobná postava zmiňována v Koránu jako Talut, vůdce povolaný vést svůj lid v boji proti Silám zla. Jeho příběh byl též inspirací pro mnohé umělecké vyobrazení, literární zpracování i exegeze.

Závěrem
Saulův život a vláda představují v biblickém rámci dramatický přechod od teokracie řízené soudci a proroky k instituci dědičného království. Jeho kapitola je zároveň vyprávěním o vzestupu, ale i o tragickém pádu člověka, který zpočátku splnil vůli lidu a Boha, ale svými rozhodnutími ztratil boží přízeň a nakonec padl v boji.