Drážkování hlavně: co to je, jak funguje a proč zvyšuje přesnost

Gaspard Kollner, vídeňský puškař z 15. století, je považován za vynálezce drážkování. Jiní se domnívají, že to byl August Kotter z Norimberka, kdo kolem roku 1520 vynalezl drážkování. Přibližně ve stejné době některé kuše vystřelovaly šroub (krátký těžký šíp) skrz trubku se spirálovým drážkováním. Díky tomu byl šroub v letu stabilnější. Není jisté, zda se používaly dříve než drážkování v hlavních zbraní.

Ruční dělo bylo poprvé použito v Číně v roce 1288. Z tohoto raného počátku a řady různých děl se v 15. století v Evropě začala používat mušketa s hladkým vývrtem. Nedokázala sice střílet a nabíjet tak rychle jako lukostřelec a nedala se nabíjet na koni, ale dokázala prorazit pancíř. Její největší výhodou oproti luku bylo, že se z muškety mohl naučit střílet každý ve velmi krátké době. Správný výcvik lučištníka trval mnohem déle. Britská armáda používala mušketu spolu s pikenýry přibližně do roku 1705, kdy se od pikenýrů upustilo. V roce 1722 přijala armáda standardní mušketu zvanou Brown Bess a používala ji přibližně do 30. let 19. století. Muškety používaly kulatou litou kouli, která měla menší průměr než hlaveň zbraně. V důsledku toho se při výstřelu z muškety koule odrážela po vnitřní straně hlavně. Když opouštěla hlaveň, mohla se vydat různými cestami, což způsobilo, že mušketa byla nepřesná. Proto se vojáci shromažďovali velmi těsně vedle sebe a stříleli salvou (všichni najednou). Kulky tak létaly zpravidla směrem k nepříteli s teorií, že alespoň některé z nich zasáhnou některého z vojáků. Kouř z opakovaných salv bránil vojákům vidět, na co střílejí. V zápalu boje vojáci, kteří chtěli rychleji nabít a vystřelit, někdy vynechávali narážení náboje a prachu do hlavně beranidlem. Místo toho se snažili usadit kulku prudkým úderem pažbou muškety o zem. Tím se účinnost ještě více snížila. Někdy se stávalo, že kulka z hlavně jen vyklouzla a urazila jen krátkou vzdálenost.

Používání mušket s náboji, tzv. pušek, to změnilo. Během americké revoluční války používali Američané muškety. Měli však také střelce, kteří používali pušky z Kentucky. Delší hlaveň byla drážkovaná kvůli přesnosti na velkou vzdálenost. Američtí puškaři začali v bitvě mířit na britské důstojníky, a ne jen na jednotlivé vojáky. Bez svých důstojníků, kteří jim dávali každý povel, nemohli britští vojáci fungovat jako jednotka. Britské velení touto taktikou opovrhovalo a označovalo ji za "nesportovní". Američané však v této praxi pokračovali až do konce války.

V roce 1849 vynalezl francouzský armádní důstojník Claude-Étienne Minié střelu s dutou základnou, která byla po něm pojmenována Miniéova koule. Při výstřelu se střela roztáhla tak, aby se vešla do drážkování uvnitř hlavně zbraně. Díky tomu byla střela ještě přesnější na větší vzdálenost. Britové ji s obrovským úspěchem použili v krymské válce proti ruským jednotkám. V době americké občanské války používaly armády Unie i Konfederace z nutnosti muškety s hladkým vývrtem. Hladkohlavňové muškety však brzy nahradily muškety puškové, které používaly kouli Minié. Jejich účinky spočívaly v ničení protivníkovy armády na mnohem větší vzdálenosti.

Většina dnes vyráběných střelných zbraní má drážkovanou hlaveň. K výrobě drážkovaných hlavní se používají v zásadě tři obráběcí postupy.

• Drážkování pomocí protahovacího lana - Používá se kalené ocelové protahovací lano s několika řeznými kroužky. Každý řezný kroužek je o něco větší a vyřezává postupně hlubší drážky. Hřebeny materiálu hlavně, které zůstávají po drážkování, se nazývají země.

• Knoflíkové drážkování - (nejčastěji používané) Vtlačení kaleného ocelového knoflíku do nevystřelené hlavně zbraně. Drážky pro drážkování jsou vyřezávány velmi vysokým tlakem, který zároveň leští vnitřek hlavně.

• Kované kladívkové drážkování - používá se k vytvoření typu drážkování zvaného "polygonální drážkování". Do polotovaru hlavně se vloží trn. Poté se vnější část hlavně zatlouká kladivem, dokud se nezmenší a nevytvoří se rýhování kolem trnu. Poté se trn odstraní a zůstane drážkovaná hlaveň. Posledním krokem je dokončení vnější strany hlavně odstraněním případných stop po zatloukání.