Železniční dělo je velká dělostřelecká zbraň namontovaná na speciálním železničním podvozku, která je kolejovou soustavou přepravována na místo palby a zároveň z ní střílí. Tyto zbraně se vyvíjely od konce 19. století až po polovinu 20. století a vyráběly je různé státy – nejznámější typy dodávala německá firma Krupp, jejichž děla byla používána Německem v první a druhé světové válce. Menší kusy a houfnice často tvořily výzbroj obrněných vlaků a mobilních železničních baterií.

Historie

Myšlenka přemístit těžká děla na kolejové podvozky vznikla z potřeby dopravovat dělostřeleckou palebnou sílu, která by jinak byla nepojízdná nebo vyžadovala náročné rozebrání a přepravu po silnici. V závěru 19. století a při obou světových válkách našla tato řešení uplatnění zejména při ostřelování pevností, měst a pozic za frontou, kde byla vyžadována dlouhá střelecká vzdálenost a velká průbojnost. Konečnou podobu a rozmach přinesla první světová válka a zejména druhá světová válka, kdy se objevila i extrémně velká děla (např. německé 80 cm typy známé pod jmény Schwerer Gustav a Dora).

Konstrukce a provozní principy

  • Podvozek a montáž: dělo je umístěno na posíleném železničním voze nebo na několika vzájemně spojených vozech. U největších kusů byly používány speciální rozteče kol a zesílené koleje.
  • Náměr a odměr: u menších typů bylo možné otáčení věže nebo lafety přímo na voze; u největších kusů se pro změnu směru palby často využívala kolejnicová křivka, otočný turntable či rozebrané ustavení na zpevněné betonu nebo na šroubovaném otočném podstavci.
  • Reakční a brzdící systémy: silné odrazy při výstřelu pohlcovaly hydraulicko-pneumatické nebo kývací (recoil) mechanismy a často i částečné posunutí celé soupravy po kolejích. Pro zabránění poškození kolejí se používaly rozkládací podpěry, zaklínění vozu či speciální dvoukolejné podlahy.
  • Manipulace s municí: u velkých děl byla nutná palebná obsluha s jeřáby, dopravními vozy na střely a nábojnice a rozsáhlou logistickou podporou — munice mohla vážit stovky až tisíce kilogramů.
  • Ochrana: menší železniční děla mohla být kryta pancéřováním nebo lehkými nástavbami; největší kusy však byly samy o sobě velmi zranitelné vůči leteckému ostřelování a průzkumu.

Použití ve světových válkách

Ve první světové válce doplňovala železniční děla obléhací arzenál tím, že umožňovala ostřelování pevností, železničních uzlů a hluboko ležících cílů, které byla běžná polní děla schopna zasáhnout jen obtížně. V meziválečném období pokračoval vývoj větších a přesnějších konstrukcí.

V druhé světové válce dosáhly některé německé projekty obrovských rozměrů (např. zmíněné Schwerer Gustav/Dora), použité při oblazovacích operacích, například při dobývání opevněných pozic u Sevastopolu. Dále byla železniční děla nasazována pro přímou palebnou podporu, ničení pevnostních konstrukcí a jako součást protiletecké obrany v omezeném rozsahu.

Současně s těmito velkými kusy sloužily četnější a mobilnější železniční houfnice a kanóny u bojových vlaků, které poskytovaly palebnou podporu, ochranu železničních komunikací a rychlou palebnou sílu v terénech s vybudovanými tratěmi.

Výhody a nevýhody

  • Výhody: vysoká palebná síla a dosažitelné velké vzdálenosti, možnost přesunout těžké dělo po kolejích bez nutnosti rozebírání, schopnost ostřelovat důležité strategické cíle na velké vzdálenosti.
  • Nevýhody: silná závislost na železniční infrastruktuře, omezená taktická mobilita mimo koleje, dlouhá doba pro přípravu palby, výrazná logistická náročnost a značená zranitelnost vůči leteckému útoku a průzkumu.

Zánik a nástup moderních systémů

Po druhé světové válce se používání železničních děl postupně vytratilo. Jejich velké rozměry a omezený pohyb z nich činily snadné cíle pro letectvo a dělostřelecký protiofenzivní zásah. Navíc rozvoj letecké techniky, přesných dělostřeleckých řízených zbraní, raket a moderních řízených střel nabídl mobilnější a účinnější prostředky k zásahu vzdálených cílů. Dnes se železniční děla v aktivní vojenské službě téměř nepoužívají; zůstávají spíše v muzeích a jako technologické kuriozity.

Menší železniční děla a houfnice lze nicméně příležitostně najít i v moderních konceptech, většinou však v přenesené podobě jako mobilní podpůrné prostředky nebo v roli historických rekonstrukcí a sběratelských exponátů.