Nicejské vyznání víry
Nicejské vyznání víry, Nikájsko-Konstantinopolské vyznání víry nebo Ikona/Symbol víry je nejrozšířenějším nebo ekumenickým křesťanským vyznáním víry.
Od své původní formulace se nadále používá v římskokatolické, syrské pravoslavné (jakobitské), východní pravoslavné, východní pravoslavné, asyrské, anglikánské, luteránské a většině dalších protestantských církví.
Ikona zobrazující císaře Konstantina s biskupy prvního nicejského koncilu (325), kteří drží Nicejské vyznání víry přijaté v roce 381.
Srovnání Vyznání víry z roku 325 a Vyznání víry z roku 381
Následující tabulka zobrazuje vedle sebe starší (325) a pozdější (381) formu tohoto vyznání víry v anglickém překladu uvedeném v Schaffově knize Vyznání víry křesťanství, která v závorkách označuje části textu z roku 325, které byly v roce 381 vypuštěny nebo přesunuty, ale nepoužívá žádné typografické značky k označení vět, které v textu z roku 325 chyběly a v roce 381 byly přidány.
První nicejský koncil (325) | První konstantinopolský koncil (381) |
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. | Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země a všeho viditelného i neviditelného. |
A v jednom Pánu Ježíši Kristu, Synu Božím, zplozeném z Otce [jednorozeném, to znamená z podstaty Otce, Boha z Boha], Světle ze Světla, Bohu z Boha, zrozeném, ne stvořeném, jsoucím jedné podstaty s Otcem; | A v jednom Pánu Ježíši Kristu, jednorozeném Synu Božím, zrozeném z Otce přede všemi světy (æony), Světle ze Světla, samém Bohu ze samého Boha, zrozeném, ne stvořeném, jsoucím jedné podstaty s Otcem; |
skrze něhož bylo stvořeno všechno [na nebi i na zemi]; | skrze něhož bylo všechno stvořeno; |
který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil, vtělil se a stal se člověkem; | který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, vtělil se skrze Ducha svatého z Panny Marie a stal se člověkem; |
trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa; | byl za nás ukřižován pod Pontským Pilátem, trpěl, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých podle Písma, vstoupil na nebesa a sedí po Otcově pravici; |
odtud přijde soudit živé i mrtvé. | odtud se vrátí se slávou, aby soudil živé i mrtvé; |
jehož království nebude mít konce. | |
A v Duchu svatém. | A v Duchu svatém, Pánu a dárci života, který vychází z Otce, který je spolu s Otcem a Synem uctíván a oslavován a který mluvil skrze proroky. V jedné svaté katolické a apoštolské církvi; uznáváme jeden křest na odpuštění hříchů; očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího světa. Amen. |
[Ti však, kdo říkají: 'Byl čas, kdy nebyl' a 'Nebyl dříve, než byl stvořen' a 'Byl stvořen z ničeho' nebo 'Je z jiné látky' nebo 'podstaty' nebo 'Boží Syn je stvořený' nebo 'proměnlivý' nebo 'proměnlivý' - ti jsou svatou katolickou a apoštolskou církví odsouzeni.] |
Následující tabulka uvádí stejným způsobem texty obou koncilů, jak jsou uvedeny v řeckém originále na webových stránkách Symbolum Nicaeno-Constantinopolitanum - Greek:
První nicejský koncil (325) | První konstantinopolský koncil (381) |
Πιστεύομεν εἰς ἕνα Θεὸν Πατέρα παντοκράτορα, πάντων ὁρατῶν τε και ἀοράτων ποιητήν. | Πιστεύομεν εἰς ἕνα Θεὸν Πατέρα παντοκράτορα, ποιητὴν οὐρανοῦ καὶ γῆς, ὁρατῶν τε πάντων και ἀοράτων. |
Πιστεύομεν εἰς ἕνα κύριον Ἰησοῦν Χριστόν, τὸν υἱὸν τοῦ θεοῦ, γεννηθέντα ἐκ τοῦ πατρὸς μονογενῆ, τουτέστιν ἐκ τῆς ουσίας τοῦ πατρός, θεὸν εκ θεοῦ ἀληθινου, γεννηθέντα, οὐ ποιηθέντα, ὁμοούσιον τῳ πατρί. | Και εἰς ἕνα κύριον Ἰησοῦν Χριστόν, τὸν υἱὸν τοῦ θεοῦ τὸν μονογενῆ, τὸν ἐκ τοῦ πατρὸς γεννηθέντα πρὸ πάντων τῶν αἰώνων, φῶς ἐκ φωτός, θεὸν ἀληθινὸν ἐκ θεοῦ ἀληθινοῦ, γεννηθέντα οὐ ποιηθέντα, ὁμοούσιον τῷ πατρί- |
δι' οὗ τὰ πάντα ἐγένετο, τά τε ἐν τῳ ούρανῳ καὶ τὰ ἐπὶ τῆς γῆς | δι' οὗ τὰ πάντα ἐγένετο- |
τὸν δι' ἡμᾶς τοὺς ἀνθρώπους καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν κατελθόντα καὶ σαρκωθέντα και ενανθρωπήσαντα, | τὸν δι' ἡμᾶς τοὺς ἀνθρώπους καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν κατελθόντα ἐκ τῶν οὐρανῶν καὶ σαρκωθέντα ἐκ πνεύματος ἁγίου καὶ Μαρίας τῆς παρθένου καὶ ἐνανθρωπήσαντα, |
παθόντα, καὶ ἀναστάντα τῇ τριτῇ ἡμέρᾳ, καὶ ἀνελθόντα εἰς τοὺς οὐρανούς, | σταυρωθέντα τε ὑπὲρ ἡμῶν ἐπὶ Ποντίου Πιλάτου, καὶ παθόντα καὶ ταφέντα, καὶ ἀναστάντα τῇ τρίτῃ ἡμέρα κατὰ τὰς γραφάς, καὶ ἀνελθόντα εἰς τοὺς οὐρανοὺς, καὶ καθεζόμενον ἐκ δεξιῶν τοῦ πατρός. |
καὶ ἐρχόμενον κρῖναι ζῶντας καὶ νεκρούς. | καὶ πάλιν ἐρχόμενον μετὰ δόξης κρῖναι ζῶντας καὶ νεκρούς- |
οὗ τῆς βασιλείας οὐκ ἔσται τέλος. | |
Καὶ εἰς τὸ Ἅγιον Πνεῦμα. | Καὶ εἰς τὸ Πνεῦμα τὸ Ἅγιον, τὸ κύριον, (καὶ) τὸ ζωοποιόν, τὸ ἐκ τοῦ πατρὸς ἐκπορευόμενον, τὸ σὺν πατρὶ καὶ υἱῷ συμπροσκυνούμενον καὶ συνδοξαζόμενον, τὸ λαλῆσαν διὰ τῶν προφητῶν. εἰς μίαν, ἁγίαν, καθολικὴν καὶ ἀποστολικὴν ἐκκλησίαν- ὁμολογοῦμεν ἓν βάπτισμα εἰς ἄφεσιν ἁμαρτιῶν- προσδοκοῦμεν ἀνάστασιν νεκρῶν, καὶ ζωὴν τοῦ μέλλοντος αἰῶνος. Ἀμήν. |
Τοὺς δὲ λέγοντας, ὁτι ἦν ποτε ὅτε οὐκ ἦν, καὶ πρὶν γεννηθῆναι οὐκ ἦν, καὶ ὅτι ἐξ ἑτέρας ὑποστάσεως ἢ οὐσίας φάσκοντας εἶναι, [ἢ κτιστόν,] τρεπτὸν ἢ ἀλλοιωτὸν τὸν υἱὸν τοῦ θεοῦ, [τούτους] ἀναθεματίζει ἡ καθολικὴ [καὶ ἀποστολικὴ] ἐκκλησία. |
Problémy
S nicejským vyznáním víry byly určité problémy. V roce 529 byla do vyznání víry přidána tzv. klauzule filioque. Tato klauzule je jedním z hlavních rozdílů mezi římskokatolickou církví a východní pravoslavnou církví. Katolická církev tuto klauzuli má, východní pravoslavná církev nikoli. Klauzule se týká toho, jak zbožný je Otec ve srovnání se Synem. Tam, kde původní Nicejské vyznání víry zní: "Věříme v Ducha svatého ..., který vychází z Otce", pozměněná, římskokatolická verze zní: "Věříme v Ducha svatého ..., který vychází z Otce a Syna". Římskokatoličtí křesťané tuto změnu přijímají, ale východní pravoslavní křesťané ji odmítají. Mnohé východní katolické církve (východní v liturgii, ale v plném společenství s papežem) tuto větu ve svém vyznání víry nepoužívají. Učení, které představuje, však považují za pravdivé, neboť se jedná o dogma římskokatolické víry. Mnohé protestantské církve, které v této věci zaujímají stanovisko, filioque obvykle přijímají.
Po schizmatu mezi Východem a Západem v roce 1054 se východní a západní církve pokusily znovu sjednotit na dvou různých středověkých koncilech a na každém z nich se řešila otázka filioque. Navzdory řeckým ústupkům se ani na druhém lyonském koncilu (1274), ani na koncilu ve Ferrero-Florencii (1438-1535) nepodařilo dosáhnout žádoucího sjednocení.
Tato klauzule se nejčastěji označuje jako "filioque" nebo jednoduše filioque.