Atanášovo vyznání víry je křesťanské prohlášení víry, známé také pod latinským názvem Quicumque vult (první dvě slova výroku, lze přeložit jako Kdo chce). Patří k nejstarším formulacím, které podrobně rozvádějí nauku o Trojici a o Kristově božství i lidskosti. Používalo se už od raného středověku, především v západní části církve, a jeho vliv byl značný; v pozdější době jej však v liturgii a v obecné praxi do značné míry nahradilo Nicejské vyznání víry.
Definice a struktura
Text přináší podrobnou, systematickou formulaci věroučných bodů. Začíná varováním a výzvou k přijímání „katolické víry“ (latinsky Quicumque vult salvus esse...) a pokračuje dvěma hlavními částmi:
- Trojice: vysvětlení vztahu mezi Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým, zdůrazňující jednu podstatu v třech osobách;
- Kristologie: potvrzení plné božskosti i plné lidskosti Ježíše Krista proti různým herezím, které popíraly některý z těchto rozměrů.
Vyznání je výrazně polemické: opakovaně odmítá bludy a naopak klade důraz na přesné formulace. Obsahuje také západní prvek známý jako filioque – tedy tvrzení, že Duch svatý vychází od Otce i Syna, což mělo teologické a historické důsledky v sporů mezi Východem a Západem.
Původ, datování a autorství
Původní text je v latině, což je jeden z důvodů, proč se v minulosti zamýšlelo nad jeho vztahem k Atanáši Alexandrijskému — ten však psal převážně řecky. Přibližně od 9. století se v západní tradici připisoval svatému Atanášovi; dnes je tento názor považován většinou badatelů za mylný z několika důvodů:
- jazyková neshoda (originál v latině vs. Atanášovy řecké práce),
- absence zmínek o textu u autorů žijících současně s Atanášem,
- odkazování na teologické problémy a formulace, které zřetelně náležejí do pozdější doby než 4. století.
Dnešní konsenzus většiny historiků a patristiků klade vznik Atanášova vyznání do oblasti Galie (jižní či západní Gallia) přibližně kolem roku 500 (přelom 5.–6. století). Jeho teologické postoje jsou blízké autorům jako svatý Ambrož Milánský, Augustin z Hippo nebo postavám spojeným s Lerinskou školou. J. N. D. Kelly, současný patristik, domnívá se, že svatý Vincenc z Lérins nebyl autorem, ale že text mohl vzniknout ve stejném kulturním a církevním prostředí oblasti Lerins v jižní Galii; mezi možnými autory se také uvádí Caesarius z Arles a další západogalské osobnosti.
Rukopisy a šíření
Nejstarší dochované rukopisy Atanášova vyznání víry pocházejí z konce 8. století, což podporuje představu o jeho vzniku v několika staletích předtím a o pomalejším šíření. V raném středověku se stal součástí katechetické a katechumenální praxe na Západě a byl používán pro upevnění ortodoxní nauky.
Teologický význam a spory
Atanášovo vyznání patří mezi nejpečlivěji formulované západní texty, které mají zabránit arianismu, nestorianismu, monofyzitismu a dalším herezím tím, že přesně pojmenuje, co se rozumí pod pojmy „Bůh“, „Syn“ a „Duch svatý“ a jak je třeba chápat Kristovo božství a lidskost. Text má přísný tón a obsahuje i formy anatémat (vyloučení) vůči těm, kteří odklánějí od předepsané víry, což bylo jedním z důvodů, proč byl v některých dobách a prostředích přijímán kriticky.
Liturgické užití a historický vliv
Ve středověku bylo vyznání široce používáno: objevovalo se v katechezích, v některých místních liturgiích (např. čtení na tzv. neděli Trojice) a v teologických vyučováních. S rozšířením a pevnějším přijetím Nicejského vyznání víry jeho přímé liturgické použití klesalo, avšak vliv jeho formulací na západní christologii a trinitologii zůstal značný. Martin Luther považoval za hlavní vyznání tři texty: Nicejské vyznání, Te Deum a právě Atanášovo vyznání, což ilustruje jeho význam v raném novověku.
Text: začátek a závěr
Tradiční latinský začátek zní: Quicumque vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat catholicam fidem. Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternum peribit. (Česky přibližně: „Kdo chce být spasen, musí především zachovávat katolickou víru. Kdo ji neudrží celou a neporušenou, bezpochyby zahyne navěky.“) Text dále rozvádí podrobná vymezení o Otcovi, Synu a Duchu svatém a o Kristově osobě.
Vyznání končí opět důrazným prohlášením o nutnosti přijmout tuto víru a obsahuje anatematické věty proti těm, kdo ji odmítají. Z tohoto důvodu jeho doslovné používání v některých pozdějších dobách uvádělo církve do rozpaků a bylo částečně příčinou omezení jeho liturgického oběhu.
Současné postavení
Dnes se Atanášovo vyznání víry v běžné liturgii používá jen zřídka; jeho nástupcem v široké společné praxi se stal především text nicejský. Přesto zůstává významným pramenem pro studium rané středověké teologie Západu a pro porozumění tomu, jak středověká církev formulovala a chránila své základní křesťanské nauky.
Stručné shrnutí: Atanášovo vyznání (Quicumque) je latinské křesťanské prohlášení zřejmě vzniklé v Galii kolem roku 500; nejde o dílo sv. Atanáše, ale o text západní provenience. Má podrobnou trinitární a christologickou strukturu, obsahuje filioque a obsahuje přísné anatémy, což vysvětluje jeho historické používání i pozdější omezení v liturgii.
