Spolková rada (Švýcarsko)

Celá rada je zodpovědná za vedení federální správy Švýcarska, ale každý radní řídí jedno ze sedmi federálních ministerstev. Současní členové Spolkové rady pro rok 2011 jsou:

Vznik instituce

Spolková rada byla zřízena Spolkovou ústavou z roku 1848 jako "nejvyšší výkonný a řídící orgán Konfederace".

V době vzniku ústavy byla ústavní demokracie teprve v plenkách a otcové zakladatelé Švýcarska měli jen málo příkladů. Švýcarsko má dlouhou tradici vlády zastupitelského sboru namísto jednoho mocného vládce, takže i když při organizaci federálního státu jako celku čerpali hodně z americké ústavy, pro výkonnou moc se rozhodli pro sbor a nikoli pro prezidentský systém). .

Pouze ve třech dalších státech, Andoře, Bosně a Hercegovině a San Marinu, dnes působí v čele státu více než jedna osoba najednou. Pro vládu se často používá kolegiální systém vlády. Mnoho zemí má formu kabinetní vlády s kolektivní odpovědností (to znamená, že všichni ministři ve vládě podporují rozhodnutí kabinetu jako celku).

Kouzelná formule

Po volbách v roce 1959 byl vynalezen Zauberformel neboli "kouzelná formule". Vzorec vypočítal, kolik členů Spolkové rady má která politická strana, a ukázal, že Spolková rada je vždy dobrovolnou velkou koalicí.

Na základě jejich síly ve Federálním shromáždění byla křesla rozdělena takto:

• Svobodná demokratická strana (FDP): 2 členové,
• Křesťanskodemokratická lidová strana (CVP): 2 členové,
• Sociálně demokratická strana (SPS): 2 členové a
• Švýcarská lidová strana (SVP): 1 člen.

FDP a CVP ztrácejí na popularitě a stále více lidí podporuje SVP a SPS. Po volbách v roce 2003 požádala SVP o místo v Radě CVP pro svého lídra Christopha Blochera a pohrozila, že jinak odejde z vlády. Po volbách v roce 2007 byl Blocher nahrazen jiným členem CVP, takže síla stran je stále:

• FDP : 2 členové,
• CVP : 1 člen,
• SPS: 2 členové a
• SVP: 2 členové.

Ženy v Radě

Ženy získaly federální volební právo až v roce 1971. První ženou na oficiální kandidátce byla v roce 1983 Lilian Uchtenhagenová.

Ze 109 radních (tedy z 27 radních zvolených od roku 1971) bylo celkem pouze šest žen:

• První radní Elisabeth Koppová (FDP/PRD), zvolená v roce 1984, musela v roce 1989 odstoupit kvůli skandálu.
• Ruth Dreifussová (SP/PS) působila v letech 1993-2002, v roce 1999 se stala první ženou, která se stala předsedkyní Konfederace.
• Ruth Metzler-Arnold (CVP/PDC), působila v letech 1999-2003, nebyla znovu zvolena do druhého funkčního období (viz výše).
• Micheline Calmy-Reyová (SP/PS), zvolená v roce 2003, a Doris Leuthardová (CVP/PDC), zvolená v roce 2006, jsou ve funkci od roku 2007. Obě byly v prosinci 2007 znovu zvoleny na čtyřleté funkční období.
• Eveline Widmer-Schlumpfová byla zvolena v prosinci 2007. Spolu s Calmy-Reyovou a Leuthardovou tak tvoří největší podíl míst v radě obsazených ženami v historii sedmičlenné rady.

Předsednictví

Federální shromáždění každoročně volí jednoho ze sedmi radních prezidentem Konfederace. Federální shromáždění volí také viceprezidenta. Podle úmluvy se funkce prezidenta a viceprezidenta každoročně střídají, každý radní se tak po dobu výkonu funkce stává viceprezidentem a poté každých sedm let prezidentem. Stejná osoba nemůže být prezidentem dva roky po sobě, ani nemůže být zvolena viceprezidentem v letech následujících po výkonu funkce prezidenta.

Podle švýcarského služebního řádu je prezident Konfederace nejvýše postaveným švýcarským úředníkem. Předsedá zasedáním Rady a vykonává některé reprezentativní funkce, které v jiných zemích náleží hlavě státu. V naléhavých situacích, kdy nelze včas přijmout rozhodnutí Rady, je oprávněn jednat jménem celé Rady. Kromě toho je však primus inter pares a nemá žádné pravomoci nad rámec ostatních šesti členů Rady.

Prezident není švýcarskou hlavou státu (tuto funkci vykonává Rada společně). Prezident však jedná a je uznáván jako hlava státu při oficiálních návštěvách v zahraničí, neboť členové Rady nikdy neopouštějí zemi současně. Častěji však oficiální návštěvy v zahraničí vykonává vedoucí federálního ministerstva zahraničních věcí. Návštěvy hlav států přijímají všichni členové Spolkové rady společně.

Zasedání Rady

Spolková rada zasedá každou středu ve Spolkovém domě v Bernu, sídle švýcarské federální vlády.

Kromě sedmi radních se zasedání účastní také tito úředníci:

• Spolková kancléřka Corina Casanova. Jako šéfka vlády se účastní diskuse, ale nemá hlasovací právo při rozhodování Rady. Přesto je její vlivná pozice často označována jako pozice "osmého spolkového radního".
• prorektor: Oswald Sigg. Sigg je mluvčím Spolkové rady a po zasedání vede týdenní tiskový brífink.

Po schůzích jdou radní vždy na společný oběd. Rada se také pravidelně schází na konkláve, kde dlouze diskutuje o důležitých tématech, a každoročně pořádá takzvanou "školní exkurzi", jednodenní výlet za zajímavostmi v prezidentově domovském kantonu. V tomto a dalších ohledech Rada funguje podobně jako správní rada velké korporace.

Rozhodnutí a odpovědnosti

Každý federální rada stojí v čele vládního resortu, podobně jako ministři ve vládách jiných zemí. Hovorově a v tisku jsou často označováni jako ministři. Například vedoucí spolkového ministerstva obrany, civilní ochrany a sportuje často nazýván "ministrem obrany". Jako členové Rady však neodpovídají pouze za svůj resort, ale také za činnost resortů svých kolegů a za chod vlády a spolkové správy jako celku.

Utajení

Zasedání Spolkové rady a výsledky hlasování jsou neveřejné a záznamy zůstávají zapečetěny po dobu 50 let. To se v poslední době stalo předmětem kritiky. Zejména strany z konce politického spektra tvrdí, že toto utajování je v rozporu se zásadou transparentnosti. Rada však vždy tvrdila, že utajení je nezbytné k dosažení konsensu a k zachování kolegiality a politické nezávislosti jednotlivých radních.

Navzdory pravidlu mlčenlivosti někdy uniknou do tisku podrobnosti o hlasováních a argumentech v Radě, což vede k (zpravidla bezvýslednému) vyšetřování a trestnímu stíhání zaměstnance, který informace prozradil.

Ústavní konventy

Vzhledem k jedinečné povaze Spolkové rady jako dobrovolné velké koalice politických oponentů podléhá její fungování četným ústavním konvencím. Nejvýznamnější z nich je zásada kolegiality; to znamená, že členové Rady se nemají veřejně kritizovat, přestože jsou často politickými oponenty. Ve skutečnosti se od nich očekává, že veřejně podpoří všechna rozhodnutí Rady, a to i proti svému osobnímu názoru nebo názoru své politické strany. V očích mnoha pozorovatelů se tato konvence stala po volbách v roce 2003 poněkud napjatou (viz níže).

Volební režim

Členové Federální rady jsou voleni na čtyři roky oběma komorami federálního parlamentu, které zasedají společně jako Federální shromáždění. Každý člen Rady je volen samostatně v tajném hlasování nadpoloviční většinou hlasů. Volit může každý dospělý švýcarský občan, ale v praxi jsou politickými stranami nominováni pouze poslanci parlamentu nebo vzácněji členové kantonálních vlád, kteří získávají podstatnou část hlasů. Hlasování probíhá v několika kolech: v prvních dvou kolech může své jméno uvést kdokoli, v dalších kolech je však ten, kdo obdrží nejméně hlasů, ze soutěže vyřazen, dokud jeden kandidát nezíská absolutní většinu.

Vzhledem k tomu, že křesla v Radě jsou stranám přidělována na základě nepsané dohody (viz výše), jsou volby do Federální rady obecně nepříliš vzrušující a příjemnou záležitostí. Obvykle strana, která má obsadit jedno místo, předloží Spojenému federálnímu shromáždění dva kandidáty s hlavním názorovým proudem, a to pak vybere jednoho z nich. Jinak tomu však bylo při volbách v roce 2003, které byly nejkontroverznější v poslední době (viz též výše).

Po zvolení zůstávají radní členy svých politických stran, ale nezastávají v nich žádné vedoucí funkce. Ve skutečnosti si obvykle udržují určitý politický odstup od stranického vedení, protože podle pravidel kolegiality budou často muset veřejně prosazovat rozhodnutí Rady, které se neshoduje s politickým přesvědčením jejich strany (nebo jich samotných).

Rezignace

Po zvolení na čtyřleté funkční období nemohou být federální radní odvoláni z funkce návrhem na vyslovení nedůvěry ani zbaveni funkce. Znovuzvolení je možné na neomezený počet funkčních období a v minulosti se velmi zřídka stávalo, že parlament nezvolil znovu úřadujícího radního. Stalo se tak pouze čtyřikrát - Ulrichu Ochsenbeinovi v roce 1854, Jeanu-Jacquesovi Challet-Venelovi v roce 1872, Ruth Metzler-Arnoldové v roce 2003 a Christophu Blocherovi v roce 2007. V praxi tedy radní vykonávají svou funkci do doby, než se rozhodnou odstoupit a odejít do soukromého života, obvykle po třech až pěti funkčních obdobích.

Život radních

Na rozdíl od většiny vysokých členů vlády v jiných zemích nemají spolkoví radní nárok na oficiální rezidenci. Většinou si pronajímají byty nebo hotelové apartmány v Bernu (na vlastní náklady); jedinou současnou výjimkou je Moritz Leuenberger, který denně dojíždí vlakem z Curychu do Bernu. Mají však právo využívat k dovolené venkovské sídlo Spolkové rady, Lohn; toto sídlo je rovněž využíváno k ubytování oficiálních hostů Švýcarské konfederace.

Pokud radní potřebují osobní ochranu (zejména během oficiálních akcí), mohou mít k dispozici armádní ochranku. Často se s nimi však lze na ulicích, v restauracích a tramvajích Bernu setkat bez jakéhokoli doprovodu. Radní mají také nárok na osobního zřízence (Weibel), který je v pestré uniformě doprovází na oficiální akce. Tato tradice sahá přes republikánské vlády starověkých švýcarských kantonů až k liktorům starověké Římské republiky.

Manželé/manželky radních se oficiálně nepodílejí na činnosti vlády, kromě doprovodu radních na oficiální recepce.

Plat radních

Spolkoví radní pobírají roční odměnu ve výši přibližně 400 000 CHF (cca 256 000 EUR / 404 000 USD). Po ukončení celého funkčního období mají po odchodu z funkce nárok na trvalý roční důchod ve výši poloviny této částky.

Přestože radní mají ze zákona zakázáno zastávat během svého funkčního období jakoukoli jinou funkci, není neobvyklé, že po odchodu z funkce přijmou lukrativní obchodní závazky, např. členství ve správní radě velkých švýcarských společností.

Imunita

Federální radní, stejně jako členové parlamentu, požívají absolutní právní imunity pro všechna prohlášení učiněná v rámci jejich úřední funkce.

Za trestné činy, které se netýkají jejich úřední funkce, mohou být stíháni pouze se souhlasem Spolkové rady jako celku v době výkonu funkce. Proti odmítnutí udělení souhlasu se může státní zástupce odvolat ke Spolkovému shromáždění.

Trestní stíhání pro trestné činy a přestupky, které se týkají úřední činnosti radních, vyžaduje souhlas Federálního shromáždění. V takových případech může Parlament rovněž pozastavit výkon funkce radního (nikoliv jej však skutečně odvolat).

Podle vyjádření úředníka spolkové kanceláře pro média nebylo v žádném z několika případů obvinění spolkového radního uděleno povolení k trestnímu stíhání. Takové případy se obvykle týkaly výroků, které veřejnost považovala za urážlivé. Nicméně jeden nejmenovaný radní, který byl účastníkem dopravní nehody bezprostředně před datem své rezignace, se prý dobrovolně vzdal imunity a radní Elisabeth Koppová se rozhodla rezignovat poté, co čelila vyšetřování kvůli obvinění z porušení mlčenlivosti.

Švýcarská kolegiální vláda byla v minulosti hodnocena na mezinárodní i národní úrovni jako mimořádně kompetentní a stabilní. Spolková rada jako celek (i když ne její jednotliví členové) si trvale udržuje míru souhlasu a důvěry veřejnosti přesahující šedesát procent, možná i proto, že v rámci švýcarského systému přímé demokracie mohou voliči dát najevo svou nespokojenost s vládními rozhodnutími při rozhodování o jednotlivých otázkách u volebních uren.

V poslední době se však stále častěji objevuje názor, že Spolková rada často reaguje na aktuální potřeby příliš pomalu, je příliš odolná vůči změnám a příliš slabá na to, aby vedla silnou federální byrokracii. K řešení těchto problémů byly navrženy různé změny, včetně rozšíření pravomocí předsednictví, rozšíření samotné Federální rady nebo přidání druhé úrovně ministrů mezi Radu a resorty. Žádný z těchto návrhů však zatím nepřinesl ovoce.

• 1848: Zvoleno prvních sedm členů: Munzinger, Henri Druey, Friedrich Frey-Herosé, Wilhelm Matthias Naeff a Stefano Franscini.
• 1854: Ulrich Ochsenbein, první (z dosud pouze čtyř) úřadujících spolkových radních, který nebyl znovu zvolen.
• 1891: Josef Zemp, první radní Křesťanskodemokratické lidové strany Švýcarska.
• 1893: První člen, jehož otec byl členem Rady: Eugène Ruffy, syn Victora Ruffyho. V roce 2007 je zvolen druhý člen: Eveline Widmer-Schlumpfová, dcera Leona Schlumpfa.
• 1911: První (a jediný) osmdesátník v úřadu, Adolf Deucher.
• 1913: Felix Calonder, první (a jediný) rodilý mluvčí romštiny.
• 1917: První (a jediný) radní za Liberální stranu Gustave Ador.
• 1930: První radní Strany zemědělců, živnostníků a nezávislých (BGB/PAI; nyní Švýcarská lidová strana) Rudolf Minger.
• 1943: Ernst Nobs, první radní sociálnědemokratické strany.
• 1983: Lilian Uchtenhagen (SP), první žena na kandidátce vládní strany do Rady.
• 1984: Elisabeth Kopp (FDP).
• 1993: Ruth Dreifussová (SP).
• 1995: Moritz Leuenberger (SP) (s architektkou Gret Loewensbergovou, s níž se později oženil).
• 1999: Ruth Dreifussová (SP): první žena v čele Konfederace.

• Seznam členů Švýcarské federální rady (podle data zvolení)
• Složení Švýcarské federální rady
• Kategorie:Členové Švýcarské spolkové rady (abecední seznam)
• Seznam prezidentů Švýcarské konfederace