Anglické renesanční drama: přehled alžbětinského a jakobínského divadla
Anglické renesanční drama: přehled alžbětinského a jakobínského divadla — historie, klíčová divadla, Shakespeare, tragédie, komedie a proměny dramatického řemesla.
Anglické renesanční drama se někdy nazývá alžbětinské, protože jeho nejdůležitější vývoj začal v době, kdy byla Alžběta I. v letech 1558-1603 anglickou královnou. Tento název však není zcela přesný; drama pokračovalo i po Alžbětině smrti, za vlády krále Jakuba I. (1603-1625) a jeho syna Karla I. (1625-1649). Shakespeare například začal psát hry v pozdějších letech Alžbětiny vlády, ale pokračoval v nich i za vlády Jakuba. Když se píše o hrách z doby Jakubovy vlády, učenci a kritici někdy používají termín jakobínské drama; hry z doby vlády Karla I. se nazývají karolinské drama. (Tyto názvy pocházejí z latinské podoby jmen obou králů: "Jacobus" pro Jakuba a "Carolus" pro Karla.) Pro celé téma jsou však přesnější termíny jako anglické renesanční drama nebo divadlo.
Rok 1576 je pro toto téma klíčový, protože tehdy byla v Londýně postavena první stálá divadelní budova. Říkalo se jí jednoduše Divadlo, protože to bylo v té době jediné místo svého druhu v Anglii. Před rokem 1576 se hry hrály ve veřejných sálech a velkých domech, v hostincích, na náměstích, nádvořích a jiných otevřených prostranstvích, a to prostřednictvím hereckých oddílů, které většinou cestovaly po venkově mezi městy a městečky. Jakmile měli herci stálé místo pro hraní her, mohli rozvíjet své umění bez nutnosti neustále cestovat. Na The Theatre navázala další divadla v oblasti Londýna; existovala Curtain, The Rose, The Swan, The Globe a také další. Další hry psali další dramatici, aby zaplnili tato divadla.
Dramatici se věnovali oběma klasickým typům dramatu, tragédii i komedii. Začali také vytvářet vlastní typ historických her, především o dřívějších anglických králích a událostech jejich vlády. Shakespearův Richard III. a Marlowův Edward II. jsou dva příklady tohoto typu anglické historické hry. Hry byly často psány v poezii; rané hry byly převážně v rýmovaném verši, i když postupem času začali dramatici dávat přednost nerýmovanému blankversu. V některých hrách se používala také próza, většinou jako komedie.
Rozšíření a hlavní autoři
Vedle Williama Shakespeara a Christophera Marlowea tvořili klíčové osobnosti této doby také Ben Jonson, Thomas Kyd, John Webster, Thomas Dekker, John Fletcher a Francis Beaumont a mnozí další. Každý z těchto dramatiků přispěl k rozvoji žánrů: Marlowe prohloubil tragickou hrdinu s nadšenými, často ambiciózními postavami; Jonson prosazoval komediální a satirické typy a dbal na uměleckou konstrukci; Kyd položil základy tzv. revenge tragedy (pomstychtivého dramatu); Webster psal temné, psychologicky náročné hry jako The Duchess of Malfi. Společnosti herců, jako byly Lord Chamberlain's Men (později King's Men) a Admiral's Men, zajišťovaly repertoár a stabilitu inscenací.
Divadelní stavby, inscenace a technika
Veřejná divadla byla často otevřená (okrúhlé nebo osmúhelníkové budovy s centrálním nádvořím zvaným "yard"), kde diváci stáli v přízemí u podia ("the pit") nebo seděli ve vyvýšených galeriích. Pódium vyčnívalo do hlediště a umožňovalo blízký kontakt herec–divák. Interiéry jako Blackfriars představovaly uzavřená, osvětlená místa vhodná pro zimní nebo večerní představení. Scéna se vyznačovala minimem iluzivního kulisování, zato bohatými kostýmy (často pocházející z šatníků šlechticů), jednoduchými mechanickými efekty (výsadky, padací dveře, trapdoor, kouř, zvuky) a využitím hudby a tance.
Herectví, role a publikum
Všechna divadla té doby měla profesionální soubory herců. Ženské role hráli chlapci (boy players), což zásadně ovlivňovalo charakter některých postav a dialogů. Publikum bylo sociálně smíšené — v davech u podia stáli řemeslníci a studenti, v galeriích a ložích seděli bohatší měšťané a šlechta; královský dvůr se občas účastnil zvláštních představení. Výsledkem byla hra, která musela fungovat na několika úrovních současně: zábavná pro širší publikum, ale zároveň literárně hodnotná a nápaditá pro vzdělanější diváky.
Forma, jazyk a texty
Blankvers (nerýmovaný jambický pentametr) se stal dominantním veršem vážnějších her; rýmovaný verš se uchoval v některých ceremonálních nebo raných textech. Próza se uplatňovala v komediích, u postav nižší společenské vrstvy nebo pro rychlý conversationalní dialog. Tisky her byly šířeny v tzv. quartos a později soubory (např. First Folio Shakespearových her z roku 1623), přičemž texty existovaly ve více verzích a často odrážely výkonové zvyklosti úprav nebo cenzury.
Témata a žánry
Hlavní témata zahrnovala politiku a moc, historie a národní minulost, otázky identit a pohlaví, morálku a náboženství, intriky a pomstu, ale i městský život a společenské satiry. Vedle velkých tragédií a historických cyklů vznikaly také tzv. city comedies (městské komedie), kavárenské a podnikavé příběhy, pastorální kusy a spektakulární hry plné efektů a scénických výjevů.
Cenzura, správa a uzavření divadel
Divadla byla pod dohledem úřadu Master of the Revels, který schvaloval repertoár a odstraňoval scény považované za nebezpečné nebo urážlivé. Politické napětí, náboženské spory a rostoucí vliv puritánů vedly nakonec k zákazu veřejných představení v roce 1642. Puritáni považovali divadlo za nemorální, a tak byly scény uzavřeny, kulisy zničeny a herecké společnosti rozpustily nebo přešly k jiným činnostem. Texty se šířily tištěné, kopírované i v rukopisech, dochovalo se mnoho záznamů a tisků, které umožnily pozdější oživení.
Následky a obnova po roce 1660
Po restauraci Stuartovců a nástupu Karla II. v roce 1660 se divadla znovu otevřela, ale divadelní kultura se přeměnila: ženy začaly vystupovat na jevišti (což zásadně změnilo charakter her a psaní rolí), vznikl nový architektonický model s proscéniem, přibylo patentovaných společností a vznikl nový kádr dramatu — tzv. restaurační drama s důrazem na selský humor, sexualitu, a satiru na společenské mravy. Přerušení 1642–1660 tedy znamenalo současně konec jedné éry a začátek jiné.
Dědictví
Anglické renesanční drama má dodnes obrovský vliv na světovou literaturu a divadlo. Díla této doby se stále hrají, adaptují a zkoumají z hlediska jazyka, psychologie postav, dramatické struktury i historického kontextu. Studie textů, hereckých praktik i divadelní architektury zůstávají živou součástí humanitních oborů a přispívají k pochopení společenských a kulturních proměn raného novověku.
Někteří významní angličtí renesanční dramatici
|
|
Otázky a odpovědi
Q: Jak se někdy říká anglickému renesančnímu dramatu?
Odpověď: Anglickému renesančnímu dramatu se někdy říká alžbětinské drama, protože jeho nejdůležitější vývoj začal v době, kdy byla anglickou královnou Alžběta I. v letech 1558-1603.
Otázka: Kdy byla v Londýně otevřena první stálá divadelní budova?
Odpověď: První stálá divadelní budova byla v Londýně otevřena v roce 1576.
Otázka: Jaké typy her byly v tomto období napsány?
Odpověď: Dramatici se věnovali jak klasickým typům dramat, tragédiím a komediím, tak i vlastním typům historických her o dřívějších anglických králích a událostech jejich vlády.
Otázka: Jak se obvykle psaly hry v tomto období?
Odpověď: Hry byly často psány v poezii; rané hry byly převážně v rýmovaném verši, i když postupem času začali dramatici dávat přednost nerýmovanému básnickému textu. V některých hrách se používala také próza, většinou jako komedie.
Otázka: Proč se anglické renesanční drama náhle zastavilo v roce 1642?
Odpověď: V prvních letech anglické občanské války získali puritáni, kteří bojovali proti králi Karlovi, kontrolu nad Londýnem a jeho okolím. Puritáni byli proti hraní divadelních her; považovali je za hříšné a nemorální, a tak donutili divadla až do roku 1660 zavřít.
Otázka: Jak se obvykle označuje restaurační drama nebo divadlo?
Odpověď: Restoration drama nebo divadlo se obvykle označuje jako Restoration drama nebo Restoration theatre.
Otázka: Kdo povolil znovuotevření divadel po roce 1642? Odpověď: Po roce 1642 se divadla znovu otevřela, když jim to dovolil nový král Karel II.
Vyhledávání