Termín Blank verse označuje poezii, která nepoužívá rýmy.
Slepý verš se opírá o metrum veršů, které dává básni strukturu a vytváří pocit poezie ve srovnání s prózou. Příklad z básně Michaela od Williama Wordswortha ukazuje, že v básni chybí rým a že metrum je přísné - každý řádek se poměrně přesně drží vzorce jambického pentametru:
Na lesní straně Grasmere Vale
Bydlel tam pastýř, jmenoval se Michael;
Starý muž s pevným srdcem a silnými končetinami.
Jeho tělo bylo od mládí až do věku
Měl neobvyklou sílu: jeho mysl byla bystrá,
Intenzivní a úsporný, vhodný pro všechny záležitosti,
A ve svém pastýřském povolání byl pohotový.
A ostražitější než obyčejní lidé.
Mnoho kritiků považuje bernou minci za vhodnější než rým pro vážná témata a mnoho básníků použilo bernou minci pro svá nejdůležitější díla. Shakespeare používal rýmy ve svých raných hrách, ale ve svých vyzrálejších dílech, jako je Hamlet, dával přednost básnickému blankytu. John Milton napsal Ztracený ráj v blankversu, přičemž na začátku básně uvedl poznámku, že rýmovaná poezie se používá k zamaskování špatně napsaných básní, lord Tennyson jej použil pro Idyly o králi a Wordsworth pro Preludium a Výlet. John Keats použil rým ve svém Endymionu, prvním pokusu o velkou báseň; pro svůj druhý pokus, Hyperion, přešel k blankversu. Nejdelší básně v anglické literatuře jsou psány blankversem, například Pád Ninive od Edwina Atherstona nebo Král Alfred od Johna Fitchetta. Poslední jmenovaný má asi 130 000 řádků.
Mnoho básníků 20. století se vzdalo rýmu i přísného metra blankversu a psalo volný verš.