Zločin a trest: román Fjodora Dostojevského — děj, vznik a význam

Zločin a trest je příběhem o problémech Raskolnikova, mladého muže žijícího v Petrohradě. Býval studentem, ale zchudl natolik, že musel studium přerušit. Naplánuje si, že zabije sobeckou starou zastavárnici kvůli jejím penězům, a svůj plán uskuteční. Raskolnikov argumentuje tím, že za její peníze může dělat dobré věci a že prostě zabije člověka, který za nic nestojí. Zavraždil ji také proto, aby si ověřil svou myšlenku, že někteří lidé jsou od přírody lepší než ostatní a mají právo vraždit. Raskolnikov se v románu několikrát ospravedlňuje tím, že se přirovnává k Napoleonovi a říká, že vražda je povolena za vyšším účelem.

Poté, co zabije zastavárníka, ho však vyděsí otázky, na které nedokáže odpovědět, a pocity, které nečekal. Cítí se oddělen od lidí, přírody a pravdy. Kvůli tomu se nakonec rozhodne přiznat policii a přijmout utrpení.

Zločin a trest začal Dostojevskij vymýšlet v létě roku 1865. Bylo to poté, co prohrál velkou část svých peněz. Kvůli tomu nemohl platit účty ani se pořádně najíst. Dlužil velké částky věřitelům a také se snažil pomoci rodině svého bratra Michaila. Michail zemřel počátkem roku 1864. Začal ji psát pod názvem Opilci. Chtěl psát o "aktuálním problému opilství". Když však Dostojevskij začal psát o Raskolnikovově zločinu, stalo se jeho hlavním tématem místo toho téma zločinu a trestu.

Dostojevskij nabídl svou povídku nakladateli Michailu Katkovovi. V té době o Zločinu a trestu neuvažoval jako o románu. Slavní spisovatelé jako Ivan Turgeněv a Lev Tolstoj často využívali Katkovův měsíčník Ruský posel k otištění svých děl. Dostojevskij se však s Katkovem na počátku šedesátých let 19. století pohádal a nikdy v časopise nic neotiskl. Nakonec Dostojevskij požádal Katkova o pomoc, když ostatní nechtěli otisknout jeho knihu. V září 1865 napsal Dostojevskij Katkovovi dopis. V dopise mu vysvětlil, že Zločin a trest bude o mladém muži, který věří v "jisté podivné, 'nedokončené' myšlenky, ano vznášející se ve vzduchu". Uvedl také, že chce studovat morální a psychologické nebezpečí "radikálních" myšlenek. V dopisech napsaných v listopadu 1865 došlo k důležité změně: z "povídky" se stal "román", Od té doby Dostojevskij vždy mluvil o Zločinu a trestu jako o románu.

Dostojevskij musel psát velmi rychle, aby dokončil Hráče i Zločin a trest. Velmi mu pomohla Anna Snitkina, stenografka, kterou si později vzal za ženu. První část Zločinu a trestu vyšla v lednu 1866 v časopise Ruský posel. Poslední část vyšla v prosinci 1866.

Když byly v Sovětském svazu vydány kompletní Dostojevského spisy, editoři dali dohromady zápisky, které si Dostojevskij vedl při práci na Zločinu a trestu, a vytiskli je. Zápisky vytiskli ve stejném pořadí, v jakém byla kniha napsána. Díky jejich úsilí je nyní k dispozici malá část toho, jak si Dostojevskij poprvé představoval, že bude Zločin a trest napsán. Existují také dvě další verze příběhu. Nazývají se Wiesbadenské vydání, Petrohradské vydání a konečný (poslední) plán. Součástí změny příběhu bylo, že místo toho, aby příběh vyprávěla jedna postava uvnitř, byl napsán tak, jako by ho psalo mnoho nezúčastněných osob (tuto formu psaní si Dostojevskij vymyslel). Wiesbadenské vydání se zabývá především reakcí spisovatele na jeho vraždu. Je dosti podobné příběhu, který Dostojevskij popsal v dopise Katkovi, a bylo psáno jako deník nebo zápisník. Mělo stejný děj jako to, co se později stalo II. dílem.

Raskolnikov je psychicky nejistý student, který přestal chodit na univerzitu. Žije ve velmi malém pronajatém pokoji v Petrohradě. Nenechá si od nikoho pomáhat, dokonce ani od svého přítele Razumihina. Má v plánu zabít a ukrást peníze staré zastavárnici a lichvářce Aleně Ivanovně, ale zatím není jasné, proč ji chce zabít. Zatímco o tomto plánu přemýšlí, Raskolnikov se setkává se Semjonem Zacharovičem Marmeladovem, smutným opilcem, který nedávno utratil všechny peníze své chudé rodiny za pití. Dostane také dopis od jeho matky. Matka mu píše, že brzy navštíví Petrohrad. Píše o náhlém zasnoubení jeho sestry s tím, že si o tom promluví, až přijedou.

Po přemýšlení jde Raskolnikov do bytu Aleny Ivanovny. Tam ji zavraždí sekerou. Dovnitř vejde její tichá nevlastní sestra Lizaveta. Překvapený Raskolnikov rychle zabije i ji. Vyděšený tím, co udělal, zanechá většinu majetku Aleny Ivanovny a ukradne jen pár věcí a malou kabelku. Poté uteče, aniž by ho kdokoli spatřil.

Po vraždě Raskolnikova ho přepadají starosti. Věci, které ukradl, schovává pod kámen a snaží se očistit své šaty od krve. Po krátké návštěvě u svého přítele Razumihina onemocní horečkou a zdá se, že se chce prozradit. Kdykoli někdo promluví o vraždě zastavárníka, chová se podivně.

• 100 nejlepších kriminálních románů všech dob