Karakary (sokolovití): popis, druhy, chování a rozšíření

Karakary (sokolovití) — popis, druhy, chování a rozšíření: od mrchožravých zvyklostí po karakaru červenolící, taxonomii, výskyt v Americe a fascinující historii rodu.

Karakary jsou draví ptáci z čeledi sokolovitých. Žijí v Jižní a Střední Americe a na jihu USA. Většinou nelétají rychle a jsou to mrchožrouti. Jeden z druhů, karakara červenolící, se živí hmyzem a larvami včel a vos.

Jejich klasifikace je poněkud nejasná, ale některé zdroje uvádějí pět žijících rodů a 11 druhů. Původně byly všechny řazeny do rodu Polyborus. Vyhynulé druhy byly nalezeny v dehtových jámách La Brea.

Popis

Karakary jsou středně velcí až velcí dravci s robustním tělem, dlouhými křídly a často výrazným ocasem. Plumáž se výrazně liší mezi druhy — některé mají světlá břicha a tmavá křídla, jiné jsou temnější se světlejší hlavou. Mnohé druhy mají i nápadné kožní holé partie v okolí obličeje (např. žluté nebo červené zobáky a oblasti kolem oka). Některé druhy vykazují slabý pohlavní dimorfismus, samice bývají obvykle větší než samci.

Druhy a taxonomie

Taxonomie karakar je komplikovaná a v průběhu času docházelo k přesunům druhů mezi různými rody. Mezi rody, které jsou v současnosti často užívané, patří například Caracara, Daptrius, Milvago, Phalcoboenus a Ibycter. Typické příklady druhů:

• Caracara cheriway – crested (čelenatá) caracara, rozšířená v oblasti Střední Ameriky a jihu USA;
• Caracara plancus – southern (jižní) caracara, běžná v Jižní Americe;
• Milvago chimachima – yellow-headed (žlutohlavý) caracara;
• Daptrius ater – black (černý) caracara;
• Ibycter americanus – red‑throated (červenolící) caracara, specialista na hnízda vos a včel;
• Phalcoboenus spp. – horské (andeánské) karakary, přizpůsobené chladnějším vysokohorským oblastem.

Chování a potrava

Karakary jsou velmi oportunističtí – kombinují lov drobné kořisti s mrchožroutstvím. Často krmí na zemi, procházejí otevřenými plochami, silnicemi nebo číhají na vyvýšených stanovištích a poté sesedají na kořist. Některé druhy následují větší mrchožravé ptáky (např. supy) a využívají jejich schopnosti odhalit kadavery.

Ibycter americanus (karakara červenolící) je výjimečná svým specializovaným chováním — vyhledává hnízda vos a včel a živí se larvami a onimi hnízdními obdobami. Jiné druhy se živí malými savci, ptáky, plazy, obojživelníky i větším hmyzem.

Karakary obvykle nelétají velmi rychle; upřednostňují plachtivý let a časté přistávání na zemi, větvích nebo keřích. Jsou sociální v různém rozsahu — některé druhy se zdržují v párech, jiné tvoří menší nebo větší skupiny.

Rozmnožování

Karakary hnízdí v dutinách stromů, na větvích nebo na skalách. Hnízdo bývá z větví a jiného rostlinného materiálu. Pár často společně pečuje o vajíčka i mláďata; obvyklý počet vajec je 2–3. Mláďata jsou rodiči intenzivně krmena až do vylétání, poté mohou zůstat v blízkosti rodičů ještě delší dobu.

Biotopy a rozšíření

Karakary obývají široké spektrum biotopů — otevřené travnaté plochy, savany, pastviny, mokřady, zemědělské krajiny i okraje lesů. Některé druhy jsou adaptované i na horské a skalnaté oblasti. Obecně upřednostňují otevřenější krajinu, kde mohou pohodlně hledat potravu na zemi nebo ve volném prostoru.

Jejich areál sahá od jižních států USA (např. zejména Texas a Florida) přes Střední Ameriku až do velké části Jižní Ameriky. V historických nálezech z dehtových jímek La Brea byly objeveny i vyhynulé formy karakar, což dokládá jejich dávné výskyty v oblasti, kde dnes nežijí.

Ochrana a vztah k člověku

Stav populací se u jednotlivých druhů liší. Mnohé druhy jsou poměrně odolné a adaptabilní, některé však mohou být ovlivněny ztrátou biotopu, otravami (např. sekundární otravy způsobené jedy na škůdce) nebo pronásledováním. Díky jejich oportunistickému způsobu života je u většiny druhů riziko velkého úbytku menší než u specializovaných dravců, ale lokální poklesy jsou možné.

Shrnutí

• Karakary jsou oportunističtí dravci z čeledi sokolovitých, rozšíření v Americe od USA po Patagonii.
• Vyznačují se chůzí po zemi, pomalejším plachtivým letem a kombinací lovu a mrchožroutství.
• Taxonomie je složitá; současné systémy rozlišují několik rodů a přibližně jedenáct živých druhů.
• Jejich ochranný stav závisí na druhu — někteří jsou běžní a ostatní citliví na změny prostředí.

Hledání podle dopisu