Jean-Baptiste de Lamarck

Život

Jean-Baptiste byl jedenáctým dítětem Philippa Jacquese de Monet de La Marck a Marie-Françoise de Fontaine de Chuignolles. Jeho rodiče byli šlechtici, ale nebyli nijak zámožní. Jeho rodiče chtěli, aby se stal knězem. Od jedenácti let navštěvoval jezuitskou školu v Amiens. Po otcově smrti v roce 1759 vstoupil Jean-Baptiste do armády. Lamarck bojoval v Pomořanské válce s Pruskem a byl vyznamenán medailí za statečnost na bojišti. Během své služby byl umístěn v různých pevnostech ve Francii, většinou na východní hranici a na pobřeží Středozemního moře. Na svém působišti v Monaku se Lamarck začal zajímat o přírodopis a rozhodl se studovat medicínu. V roce 1766 byl zraněn. V roce 1768 odešel z armády a vrátil se ke studiu medicíny. Pracoval v pařížské bance. V letech 1770 až 1774 studoval medicínu na univerzitě, ale studium nedokončil diplomem. Během této doby se seznámil s některými známými vědci své doby, například s botaniky Bernardem a Antoinem-Laurentem de Jussieu a přírodovědcem Buffonem.

Lamarck se zajímal zejména o botaniku a později, poté co vydal třísvazkové dílo Flora française, získal v roce 1779 členství ve Francouzské akademii věd. Lamarck se zapojil do práce v Jardin des Plantes a v roce 1788 byl jmenován do funkce vedoucího katedry botaniky. Když bylo v roce 1793 založeno Muséum national d'Histoire naturelle, byl Lamarck jmenován profesorem zoologie. V roce 1801 vydal Système des animaux sans vertèbres, významné dílo o klasifikaci bezobratlých živočichů. V publikaci z roku 1802 jako jeden z prvních použil termín biologie v jeho moderním smyslu. Lamarck pokračoval ve své práci jako špičkový odborník na zoologii bezobratlých.

V moderní době je Lamarck připomínán především díky teorii dědičnosti získaných znaků, tzv. měkké dědičnosti nebo lamarckismu. Jeho hlavním dílem na toto téma byla Philosophie zoologique, Paříž 1809.

Jeho představa o měkkém dědictví byla odrazem tehdejší lidové moudrosti, kterou přijalo mnoho přírodovědců. Lamarckův příspěvek k evoluční teorii byl ranou, možná první evoluční teorií. Podle Lamarckovy teorie alchymistická komplexifikační síla vedla organismy nahoru po žebříčku složitosti. Druhá síla prostředí je přizpůsobovala místnímu prostředí prostřednictvím používání a nepoužívání vlastností, čímž se lišily od ostatních organismů. Protože tyto myšlenky nelze sladit s tím, co víme o genetice, jsou dnes již minulostí.

Lamarck zemřel v Paříži v roce 1829. Když zemřel, byla jeho rodina tak chudá, že musela požádat Academii o finanční pomoc. Lamarckovy knihy a obsah jeho domu byly prodány v dražbě a byl pohřben v provizorní vápenné jámě.

Polemika s Cuvierem

Lamarck se dostal do konfliktu s uznávaným paleontologem Georgesem Cuvierem, který nebyl zastáncem evoluce:

"[Cuvier] se vysmíval Lamarckově teorii přeměny a obhajoval stálost druhů." Bowler.

"Cuvier byl zjevně nepřátelský vůči materialistickému podtextu současných transformačních teorií, ale z toho nutně nevyplývá, že by považoval vznik druhů za nadpřirozený; rozhodně se snažil používat neutrální jazyk, když mluvil o příčinách vzniku nových forem života, a dokonce i člověka." Rudwick.

Po jeho smrti využil Cuvier fórum smuteční řeči, aby Lamarcka očernil:

"Jeho [Cuvierův] Lamarckův životopis je jedním z nejodpornějších a nejchladněji zaujatých životopisů, jaké jsem kdy četl - ačkoli údajně psal uctivé komentáře podle staré tradice de mortuis nil nisi bonum." Gould.  

Pozdější opozice vůči jeho myšlenkám

Opozice proti Lamarckovým teoriím zesílila, když byla znovuobjevena Mendelova genetika, ale vždy existovaly pochybnosti zdravého rozumu. S kritikou přišli později v 19. století zejména Alfred Russel Wallace a August Weismann. Zde je příklad:

"Moderní zastánci lamarkizmu se spokojují s tak jednoduchými případy, jako je posílení nebo zvětšení orgánů používáním, ztvrdnutí chodidel tlakem nebo zvětšení žaludku nutností konzumovat velké množství méně výživných potravin. Tyto a mnohé další změny lze bezpochyby vysvětlit přímým působením podmínek, pokud připustíme, že změna vzniklá u jedince se přenáší na potomstvo. To, že se takové změny přenášejí, však dosud nebylo prokázáno a značná část přírodovědců takový přenos odmítá jako nepravděpodobný sám o sobě a v žádném případě jej nelze předpokládat bez úplného a dostatečného důkazu. Ale i kdyby se to přijalo, nepomohlo by to vysvětlit velké množství důležitých adaptací, které stejně jako ty, o nichž jsme se již zmínili, s přímým působením prostředí vůbec nesouvisejí."

Wallaceův argument ve zkratce zní:

1. Neexistuje žádný důkaz, že změny, ke kterým dochází během života, jsou dědičné.
2. Mnohé adaptace nejsou nijak spojeny s přímým působením prostředí.