Harald Sigurdsson byl známý také jako Harald Norský (staroseversky Haraldr Sigurðarson; asi 1015 – 25. září 1066). Byl také nazýván Hardrada (staroseversky: harðráði, moderně norsky: Hardråde, doslova „přísný rádce“ nebo „tvrdý vládce“) v ságách. Byl jedním z nejznámějších severských válečníků 11. století a jeho život kombinoval zkušenosti z bojišť severní Evropy i z Konstantinopole.

Raný život a vyhnanství

Když mu bylo asi patnáct let, v roce 1030, bojoval Harald se svým nevlastním bratrem Olafem proti dánskému králi Knutovi. Olaf II. (později svatý Olaf) se snažil znovu získat norský trůn; v bitvě (často zmiňované jako bitva u Stiklestadu) byli Olaf a jeho stoupenci poraženi a Olaf padl. Haraldovi se podařilo uprchnout a odejít do vyhnanství na Kyjevskou Rus, kde vstoupil do služeb velkoknížete Jaroslava Moudrého. V této době se zjevně vyznamenal jako zkušený válečník a velitel.

Byzantská služba a bohatství

Kolem roku 1034 přešel Harald se svými druhy do Konstantinopole, kde sloužil v varjažské gardě v Byzantské říši a později v jejím velení. Proslul jako schopný velitel a zúčastnil se vojenských tažení v oblasti Černého moře a východního Středomoří. Během byzantské služby výrazně zbohatl; část svého majetku poslal na Kyjevskou Rus do úschovy Jaroslavovi Moudrému. Z Byzance se vrátil do severní Evropy v roce 1042.

Návrat do Norska a nároky na trůn

Po Haraldově odchodu z Byzance se v Norsku ujal moci Olafův nemanželský syn Magnus Dobrý, který byl zároveň dánským králem. Harald se vrátil, připraven uplatnit nárok na norský trůn, a v roce 1046 uzavřel dohodu s Magnusem: Magnus se měl o vládu podělit s Haraldem výměnou za část Haraldova bohatství. Spojenectví však brzy skončilo – Magnus náhle zemřel roku 1047 a Harald se stal jediným norským králem (vládl jako Harald III. v letech 1046–1066).

Vnitřní politika a správa

Na domácí půdě Harald potlačil opozici a usiloval o silnou, centralizovanou vládu. Upevňoval královskou moc proti místním magnátům (jarlové) a snažil se sjednotit Norsko pod službou centrální moci. Za jeho vlády došlo k rozvoji coinage – zavedení stabilnějšího mincovnictví – a k oživení zahraničního obchodu. Haraldova pravidla a reformy přispěly k relativnímu míru a stabilitě v zemi po období vnitřních bojů.

Tažení proti Dánsku

Harald si činil nároky i na dánský trůn a až do roku 1064 téměř každoročně podnikal nájezdy na dánské pobřeží. Jeho protivníkem byl často Sweyn II. dánský, později pravidelný král Dánska. Haraldova snaha obnovit to, co někteří historikové označují jako Cnutovu „Severomořskou říši“, nebyla úspěšná – Dánsko nikdy definitivně neovládl, přesto však jeho nájezdy oslabovaly dánskou opozici a udržovaly Haraldův vliv v regionu.

Invaze do Anglie 1066

V roce 1066 vzrostla Haraldova ambice o další expanzi. Po sporu v anglické politice a po tom, co bývalý hrabě z Northumbrie Tostig Godwinson (bratr anglického krále Harolda Godwinsona) slíbil Haraldovi podporu, se Harald rozhodl ucházet o anglický trůn. V září 1066 vpadl do severní Anglie s flotilou přibližně 300 dlouhých lodí a asi 10 000 muži. Jeho vojska přistála a v bitvě u Fulfordu poblíž Yorku porazila anglické regionální síly Northumbrie a Mercie.

Bitva u Stamford Bridge a smrt

Ačkoliv měl Harald počáteční úspěch, jeho invazní armáda byla záhy zaskočena rychlým tahem anglického krále Harolda Godwinsona, který po vítězství nad Normany ve Francii (tento pochod předcházely události vedoucí k bitvě u Hastings) či spíše po rychlém přesunu z jihu na sever překvapil Norse v bitvě u Stamford Bridge (25. září 1066). Bitva byla rozhodující: Harald byl poražen a padl. Podle různých pramenů utrpěl smrtelné zranění (ságy i anglosaské prameny uvádějí různé podrobnosti o okolnostech jeho smrti, např. smrt ranou do krku či těžkým bodným zraněním) a téměř celá jeho armáda byla zničena nebo zajata. Tyto události jsou rovněž zaznamenány v Anglosaské kronice.

Odkaz a význam

  • Konec vikinské éry: Moderní historikové často považují porážku a smrt Haralda u Stamford Bridge za jeden z milníků konce vikinské éry, protože jde o poslední velkou invazi skandinávských vojsk do Anglie.
  • Politický vliv: Haraldova snaha o centralizaci moci v Norsku a jeho zkušenosti z Byzance měly dlouhodobý dopad na vnitřní organizaci norského království.
  • Kultura a paměť: Haraldova osobnost je zachována jak v severských ságách (kde je líčen často jako neústupný a přísný válečník), tak v anglosaských pramenech, které dokumentují události roku 1066. Jeho život ilustruje propojení Skandinávie, Východu a západní Evropy v raném středověku.

Haraldův osud měl také bezprostřední důsledky pro Anglii: vítězstvím Harolda Godwinsona u Stamford Bridge sice odrazil norskou hrozbu, ale nutnost rychlého přesunu jih směrem k jižní Anglii oslabila anglické síly před rozhodující bitvou u Hastings proti Vilémovi Dobyvateli o několik týdnů později.