Experiment se složením slunečního větru (Solar Wind Composition Experiment - SWC) byl experiment, který se uskutečnil na Měsíci během programu Apollo (Apollo 11, 12, 14, 15 a 16). Byl proveden za účelem měření slunečního větru mimo zemskou magnetosféru. Jednalo se o první významné měření izotopů slunečního materiálu.

Experiment navrhl švýcarský tým pod vedením Johannese Geisse z Bernské univerzity a Petera Eberhardta ze Švýcarského technologického institutu. Částečně jej financovala švýcarská vláda.

Experiment SWC byl proveden tak, že se vzal hliníkový plech a obrátil se směrem ke slunci. Fólie měla shromažďovat typy a energie iontů slunečního větru na povrchu Měsíce. Po experimentu byla fólie umístěna do teflonového sáčku a odeslána zpět na Zemi ke studiu. Experiment byl úspěšný a zjistil izotopické složení helia, neonu a argonu přicházejícího ze Slunce.

Metoda a provedení

Princip experimentu byl velmi jednoduchý, ale účinný: na Měsíci byly umístěny tenké čisté kovové fólie orientované přímo ke Slunci, aby na jejich povrch dopadaly ionty slunečního větru. Ionty se při nárazu implantovaly do povrchových vrstev kovu (řádově do desítek nanometrů) a byly tak uchovány bez zásahu zemské atmosféry a magnetosféry. Expozice na Měsíci trvala různě dlouho (od několika hodin až po několik dní), podle specifikace jednotlivých misí.

Při návratu na Zemi byly fólie pečlivě baleny do čistých teflonových sáčků a přepravovány do laboratoří, kde byly analyzovány pomocí hmotnostní spektrometrie a dalších technik pro měření stopových množství plynů a jejich izotopového složení. Aby se minimalizovalo kontaminování, probíhalo zpracování v kontrolovaných podmínkách a často byly prováděny také kontrolní měření na neexponovaných vzorcích.

Naměřené složky a výsledky

  • Hlavními analyzovanými prvky byly vzácné plyny: helium, neon a argon. Díky SWC byla poprvé dostupná přesná izotopová data těchto prvků přímo ze slunečního větru.
  • Experiment poskytl poměry izotopů (např. He-3/He-4, izotopové poměry u neonu a argonu) charakterizující sluneční složení v oblasti, která nebyla ovlivněna pozemskými procesy.
  • Jedním z důležitých zjištění bylo potvrzení existence relativně vysokého obsahu He-3 ve slunečním větru, což mělo vliv na diskuse o využití měsíčních zdrojů pro budoucí energetické aplikace.

Vědecký význam a dopad

SWC představoval první přímé přenesení „nepoškozeného“ slunečního materiálu na Zemi a tím výrazně přispěl k pochopení složení sluneční koróny a procesů frakcionace při vzniku slunečního větru. Data z experimentu sloužila k:

  • kalibraci modelů slunečního složení a porovnání se složením meteoritů a planetárních materiálů,
  • studii mechanismů vzniku a zrychlování slunečního větru,
  • posouzení potenciálu měsíčních ložisek pro suroviny (např. He‑3) a pro budoucí využití v kosmické energetice,
  • přípravě a odůvodnění pozdějších sběračských misí slunečního větru (např. mise Genesis) a dalších laboratorních studií.

Dědictví a pozdější analýzy

Vzorky z SWC byly a jsou předmětem opakovaných reanalýz s postupným zlepšováním analytických metod. Díky tomu se zpřesnila naše znalost izotopických poměrů a bylo možné porovnat výsledky z různých misí Apollo, které se lišily dobou expozice a lokalitou nasazení. SWC tak zůstává významným milníkem v kosmochemii a v studiu slunečního větru.

Krátké shrnutí: Experiment SWC byl jednoduchý, ale velmi efektivní pasivní sběrač iontů, který umožnil získat první spolehlivá izotopová data slunečního větru mimo zemskou magnetosféru. Jeho výsledky měly výrazný dopad na studium Slunce, vznik slunečního větru i na kosmochemické modely raného sluneční soustavy.