Sicarii: židovští dýkaři a radikální zélóti před zničením Jeruzaléma
Sicarii: tajemní židovští dýkaři a radikální zélóti před zničením Jeruzaléma — původ, taktiky a kontroverze v kontextu římského obléhání.
Sicarii byli židovští radikálové a vrazi, kteří se oddělili od skupiny zélótů v době bezprostředně před zničením Jeruzaléma římským generálem Titem (rok 70 n. l.). Jejich název pochází z latinského slova sica znamenajícího „dýka“; latinsky byli nazýváni sicarii (česky „dýkaři“). Skrývali malé dýky pod plášti, pohybovali se v davu – často mezi těmi, kteří údajně spolupracovali s Římany nebo byli Hellenizovaní – a náhle útočili, těsně po činu se rozptýlili v davu a zmizeli. Tento způsob vraždění měl za cíl zasít strach, odstranit politické oponenty a podkopat římskou i prořímskou židovskou moc v Judei.
Původ, ideologie a taktika
Sicarii byly radikální frakcí širšího hnutí zélótů, které odmítalo římskou nadvládu a prosazovalo ozbrojený odpor. Zatímco zélótové jako takoví zahrnovali různé proudy — od politicky aktivních až po ozbrojené — sicarii reprezentovali extrémní směr, který upřednostňoval tajné atentáty a zastrašování. Mezi jejich taktiky patřily:
- nošení krátkých dýk (sicae) skrytých pod oděvem;
- vstup do davu a vražda vybraného cíle na veřejném místě (trhy, pouti, modlitebny);
- rychlé odplížení se a splynutí s okolím tak, aby pachatelé nebyli zatčeni;
- únosy, vydírání a násilné vyhánění osob považovaných za kolaboranty nebo „zrádce“.
Historický kontext a prameny
Hlavním historickým zdrojem o sicariích je židovský historik Flavius Josephus, který v dílech jako Židovská válka a Starověk židovský podrobně popisuje jejich činnost. Podle Josepha byli sicarii malou, ale vlivnou skupinou, jež se proslavila nejen cílenými vraždami, ale i násilím vůči Židům, kteří se stavěli proti jejich metodám nebo s nimi nesouhlasili. V době První židovské války (66–73 n. l.) hrály takové radikální skupiny roli ve vnitřním rozkolu židovské společnosti, což podle některých historiků přispělo k oslabení odporu proti Římanům.
Po pádu Jeruzaléma v roce 70 n. l. se část sicariů stáhla do pevnosti Masada, kde podle Josepha vedl Eleazar ben Ya'ir poslední odpor a nakonec došlo k hromadnému sebezničení oblehanců v roce 73 n. l. (výklad tohoto události je předmětem debaty a závisí silně na Josephových zprávách, které mohou být částečně zaujaté).
Sicarii a Jidáš Iškariotský
V souvislosti se sicarii se občas zmiňuje i Jidáš Iškariotský, jeden z dvanácti Ježíšových apoštolů v Novém zákoně. Některé hypotézy historiků a biblistů navrhují, že označení „Iškariot“ by mohlo souviset s latinským slovem sicarius nebo obecně s pojmem „vrah“ či „zrádce“. Nicméně většina odborníků dává přednost jiné etymologii jména (např. spojení s městem Keriot) a přímé spojení Jidáše se sicarii není dokázáno. Je tedy nutné rozlišovat mezi spekulativními teoriemi a podloženými historickými fakty.
Význam a hodnocení
Sicarii jsou v moderním pohledu často uváděni jako jeden z příkladů raného politického terorismu: užívali cíleného násilí k dosažení politických cílů a k vyloučení oponentů. Zároveň jsou jejich činy v hedvábné paměti dobových pramenů vnímány kontroverzně — někteří je považovali za hrdiny boje proti okupaci, jiní je odsuzovali jako zločince, kteří zhoršili situaci židovského obyvatelstva.
Poznámka k pramenům: Informace o sicariích vycházejí především z díla Josepha Flavia; archeologické nálezy a další písemné prameny jsou méně početné, proto jsou některé detaily jejich činnosti a motivací předmětem odborné diskuse.
Vyhledávání