Francouzský socialismus do roku 1969
Po neúspěchu Pařížské komuny (1871) byl francouzský socialismus obrazně řečeno sťat. Jeho vůdci byli zabiti nebo vyhnáni. První francouzská socialistická strana, Federace socialistických dělníků Francie (Fédération des travailleurs socialistes de France, FTSF), byla založena v roce 1879.
V roce 1899 vyvolala účast Milleranda ve vládě Pierra Waldecka-Rousseaua debatu o účasti socialistů v "buržoazní vládě". O tři roky později Jaurès, Allemane a possibilisté založili Francouzskou socialistickou stranu, zatímco Guesde a Vaillant vytvořili Socialistickou stranu Francie. V roce 1905 se pak obě skupiny během Globeova kongresu spojily ve Francouzskou sekci Dělnické internacionály (Section française de l'Internationale ouvrière neboli SFIO). Jaurès se stal vůdcem strany.
Francouzští socialisté byli silně pacifističtí, ale po atentátu na Jaurèse v roce 1914 nedokázali vzdorovat vlně militarismu, která následovala po vypuknutí první světové války.
Socialisté utrpěli vážný rozkol kvůli účasti ve válečné vládě národní jednoty. V roce 1919 byli protiváleční socialisté ve volbách těžce poraženi. V roce 1920 se během kongresu v Tours většinové a levé křídlo strany odtrhlo a vytvořilo Francouzskou sekci Komunistické internacionály (Section française de l'Internationale Communiste neboli SFIC). Tato strana se připojila ke Třetí internacionále, kterou založil Lenin. Pravé křídlo, vedené Léonem Blumem, si ponechalo "starý dům" a zůstalo v SFIO.
V roce 1934 komunisté změnili svou linii a všechny tři strany se spojily v Lidové frontě, která vyhrála volby v roce 1936 a vynesla Bluma k moci jako prvního francouzského socialistického premiéra.
Po osvobození Francie v roce 1944 vytvořila SFIO koalici se silnou komunistickou stranou (která se stala hlavní levicovou stranou) a křesťanskodemokratickou MRP. Toto spojenectví nepřežilo studenou válku. Blum navrhl vytvoření třetí síly s levým středem a pravým středem proti gaullistům a komunistům. Jeho kandidát na předsedu SFIO Daniel Mayer byl však poražen Guyem Molletem.
Molleta podporovalo levé křídlo strany. Paradoxně mluvil marxistickým jazykem, aniž by zpochybňoval spojenectví se středem a pravým středem. V roce 1956 byl premiérem v čele menšinové vlády. V roce 1959 se SFIO vrátila do opozice.
SFIO do voleb v roce 1965 nenominovala žádného kandidáta. Podpořila proto kandidaturu Françoise Mitterranda, bývalého ministra čtvrté republiky, který byl konzervativcem a poté nezávislým levičákem. Byl rozhodně protigaullistický. Získal čestný výsledek a v nečekaném druhém kole se utkal s De Gaullem. Objevil se tak jako vůdce nekomunistické levice.
V zájmu existence mezi komunistickou stranou, která vedla levici, a gaullistickou stranou, která vedla zemi, vytvořily SFIO, radikálové a levicové republikánské skupiny pod Mitterrandovým vedením Federaci demokratické a socialistické levice.
Založení PS a "Svazu levice" (1969-1981)
V roce 1969 byla SFIO nahrazena Socialistickou stranou (Parti socialiste, PS). K ní se připojily kluby podporující Pierra Mendèse-France (Svaz klubů za obnovu levice vedený Alainem Savarym) a levicové republikánské skupiny (Svaz socialistických skupin ad klubů Jeana Poperena). Na kongresu v Issy-les-Moulineaux byl Alain Savary zvolen prvním tajemníkem s podporou svého předchůdce Guye Molleta. Navrhl "ideologický dialog" s komunisty.
O dva roky později se ke straně připojily kluby podporující Françoise Mitterranda (Konvent republikánských institucí). Mitterrand porazil duo Savary-Mollet tím, že navrhl volební program s komunisty.
Mitterrandovo prezidentství a výkon moci (1981-1995)
V roce 1981 Mitterrand porazil neoliberála Valéryho Giscarda d'Estainga a stal se prvním socialistou zvoleným prezidentem Francie ve všeobecných volbách.
V roce 1986 ztratila PS většinu ve francouzském Národním shromáždění, což donutilo Mitterranda ke "spolužití" s konzervativní vládou Jacquese Chiraca. Přesto byl Mitterrand v roce 1988 znovu zvolen prezidentem s umírněným programem nazvaným "sjednocená Francie". Nenavrhoval ani znárodňování, ani privatizaci. Za předsedu vlády si vybral nejpopulárnějšího a nejumírněnějšího ze socialistických politiků Michela Rocarda. Jeho kabinet zahrnoval čtyři středopravicové ministry, ale v Národním shromáždění zvoleném v červnu 1988 získal pouze většinovou podporu.
Během svého druhého funkčního období se Mitterrand zaměřil na zahraniční politiku a budování Evropy.
Jospin a "pluralitní levice" (1995-2002)
V opozici PS obnovila koalici s dalšími levicovými silami: PCF, Zelenými, Levicovou radikální stranou a MDC. Tato "pluralitní levice" (Gauche plurielle) zvítězila v parlamentních volbách v roce 1997 a Jospin se stal premiérem třetího "soužití".
Jeho politika byla vcelku progresivní, ale se socialismem v tradičním pojetí měla jen málo společného. Aubryho zákony zkrátily pracovní dobu na 35 hodin týdně. Bylo zavedeno všeobecné zdravotní pojištění. Pokračovala však politika privatizace.
21. dubna 2002 byl Jospin vyřazen v prvním kole prezidentských voleb.
Po šoku v roce 2002
V krajských volbách v roce 2004 se socialisté vrátili na scénu. V koalici s bývalou "pluralitní levicí" získali moc ve 20 z 22 metropolitních regionů (ve všech kromě Alsaska a Korsiky) a ve čtyřech zámořských regionech. Ve skutečnosti těžila ze "sankčního hlasování" proti pravici.
Dne 1. prosince 2004 se 59 % členů Socialistické strany rozhodlo schválit návrh Evropské ústavy. Několik známých členů strany, včetně Laurenta Fabiuse a levičáků Henriho Emmanuelliho a Jeana-Luca Mélenchona, však požádalo voliče, aby ve francouzském referendu o Evropské ústavě 29. května 2005, v němž byla navrhovaná ústava odmítnuta, hlasovali proti.
Prezidentské volby 2007
Pro prezidentské volby v roce 2007 se objevilo mnoho potenciálních kandidátů: François Hollande, Laurent Fabius (který se přidal k levicovému křídlu strany), Dominique Strauss-Kahn (který o sobě prohlašoval, že reprezentuje "sociální demokracii"), Jack Lang, Martine Aubry a Ségolène Royal, která byla podle průzkumů favoritkou.
Dne 16. listopadu 2006 zvolili členové Socialistické strany většinou 60 % za svou kandidátku Ségolène Royalovou. Její vyzyvatelé Strauss-Kahn a Fabius získali 21 %, resp. 19 %.
Po získání 25 % hlasů v prvním kole francouzských prezidentských voleb postoupila Ségolène Royalová do druhého kola, v němž však 6. května 2007 prohrála s Nicolasem Sarkozym.
