Sebepoškozování

Typy sebepoškozování

Sebepoškozování je obecný pojem, který zahrnuje mnoho různých typů úmyslného poškozování těla. Existuje mnoho věcí, které lze považovat za sebepoškozování. Například pokud někdo své tělo příliš namáhá, lze to považovat za mírnou formu sebepoškozování. V jiných mírných případech může sebepoškozující se osoba záměrně strhávat strupy, aby se jí nehojily řezné rány nebo škrábance. Nutkavé trhání vlasů (trichotillomanie) a nutkavé vytrhávání kůže (dermotillomanie) jsou poruchy kontroly impulzů, které jsou rovněž mírnou formou sebepoškozování.

V závažnějších případech si může sebepoškozovač zlomit nebo vymknout kost nebo ztratit nebezpečné množství krve. Mezi další formy sebepoškozování patří kousání, pálení a řezání. Dalším častým typem sebepoškozování je předávkování léky.

Sebepoškozování se může zhoršovat tím více, čím déle ho člověk provádí. Je to proto, že tělo si na bolest způsobenou zraněním vybuduje toleranci (zvykne si na ni). Z tohoto důvodu si musí ubližovat více, aby dosáhl stejného účinku. V některých případech to může vést ke smrtelným nebo téměř smrtelným zraněním.

Člověk může dobrovolně prožívat bolest i z jiných důvodů, které obvykle nejsou považovány za sebepoškozování. O sebepoškození se jedná tehdy, když se někdo zraní, aby se něčemu vyhnul, nikoliv kvůli psychickým problémům. Někteří lidé si způsobí sebepoškození během války, aby nemuseli sloužit v armádě.

Někteří lidé podstupují bolest, aby změnili svůj vzhled, například při propichování uší. Tomu se říká modifikace těla. Modifikace těla není formou sebepoškozování.

Skarifikace je druh modifikace těla, kdy si někdo pro ozdobu nařízne nebo spálí kůži. Může se jednat o branding, který je běžný v některých bratrstvech. Může jít také o opakované řezání kůže do vzoru nebo designu. Vzniknou tak velmi velké jizvy. Některé africké kmeny používají skarifikaci jako symbol krásy a síly.

Řezání do předloktí je běžným typem sebepoškozování.

Sebepoškozování v populaci

Odborníci odhadují, že se sebepoškozuje asi 1 % populace. Ačkoli se sebepoškozují lidé všech věkových a etnických skupin, některé skupiny se sebepoškozují častěji než jiné. Věk, pohlaví a rasa mohou být faktory ovlivňující riziko sebepoškozování. Některé důkazy naznačují, že sebepoškozování je také častější u lidí, kteří mají v rodinné anamnéze sebevraždu nebo sebepoškozování.

Věk

Obecně se se sebepoškozováním léčí více mladých lidí než v jiných věkových skupinách. Podle jedné australské studie 30 % dospívajících uvedlo, že si někdy ublížili. Mezi osobami s duševním onemocněním je to rozšířenější. Každý čtvrtý (25 %) dospívající s duševním onemocněním se někdy sebepoškodil. Sebepoškozování u žen je nejčastější ve věku 15-24 let. Muži se nejčastěji sebepoškozují ve věku 25-34 let.

Nedávný výzkum zaměřený na mladé lidi naznačuje, že 10 % mladých lidí ve věku 15 až 16 let se sebepoškozuje. V tomto případě bylo sebepoškozování obvykle prováděno řezáním.

Pohlaví

Studie provedená v Oxfordu v roce 2000 zjistila, že přibližně 300 na 100 000 (0,3 %) mužů ve věku 15 až 24 let a 700 na 100 000 (0,7 %) žen ve stejném věku bylo hospitalizováno po sebepoškozování. Na základě těchto statistik se většina lidí shoduje na tom, že se nejčastěji sebepoškozují mladé bělošky. Pravděpodobně proto se obvykle soudí, že u žen je míra sebepoškozování vyšší než u mužů. Nemusí to však být pravda, protože ženy častěji vyhledávají pomoc při sebepoškozování. Muži mohou mít stejnou nebo podobnou míru sebepoškozování jako ženy. Některá zjištění dokonce naznačují, že ve věkovém rozmezí od poloviny 30 let se se sebepoškozováním léčí více mužů než žen.

Diskriminace

Menšinové skupiny, které čelí diskriminaci, se také častěji sebepoškozují. Pokud je někdo šikanován kvůli své odlišnosti (například kvůli své rase, etnické příslušnosti nebo sexuální orientaci), může to vést k nízkému sebevědomí a pocitu bezmoci nad emocemi. To může některé lidi vést k sebepoškozování.

Osobní historie

Studie ukazují, že osoby, které byly zneužívány, mají větší tendenci k sebepoškozování. Sexuální zneužívání, fyzické zneužívání a emocionální zneužívání může způsobit nízké sebevědomí, zejména u dětí. Může také způsobit další emocionální problémy. Někteří lidé se mohou obrátit k sebepoškozování, aby tyto emoce zmírnili. Nízká sebeúcta u obětí zneužívání může vést k přesvědčení, že zneužívání byla jejich vina. Z tohoto důvodu se mohou uchýlit k sebepoškozování.

Nestabilní životní podmínky, jako je nezaměstnanost nebo rozvod, mohou také zvýšit pravděpodobnost sebepoškozování.

Vězni se také častěji sebepoškozují. Důvodem může být přetrvávající trauma, ke kterému ve věznicích dochází, včetně sexuálního a fyzického násilí a zastrašování. V prostředí, jako je vězení, kde jsou možnosti vězňů omezené, se mohou vězni uchýlit k sebepoškozování. Zpráva The Howard League uvádí, že v Anglii a Walesu si v roce 2007 ublížilo více než 22 000 vězňů.

Osoby s poruchami učení a vývoje, jako je autismus, se častěji sebepoškozují. Příčina tohoto jevu je nejasná. Některé případové studie ukázaly, že může jít o formu sebepoškozování. Je možné, že autistické děti, které se sebepoškozují, se snaží vyjádřit frustraci, kterou nedokážou vysvětlit slovy. Autistické děti, které se sebepoškozují, tak mohou činit boucháním do hlavy nebo kousáním.

Léčba

Sebepoškozování je návykové chování. Jakmile se někdo začne sebepoškozovat, je pro něj obtížné přestat, i když chce. Proto je důležitou součástí zotavení ze sebepoškozování odborná pomoc a léčba.

Typ léčby, který je nejúčinnější, se u jednotlivých osob liší. Existuje mnoho různých typů terapie, které se používají na pomoc lidem, kteří se sebepoškozují.

Kognitivně-behaviorální terapie může pomoci člověku pochopit, proč se sebepoškozuje. Kognitivně-behaviorální terapie se používá k tomu, aby pacientům pomohla pochopit příčiny jejich problému. Pacient se tak může dozvědět, co je příčinou jeho sebepoškozování, a naučit se, jak tyto problémy řešit jinak než sebepoškozováním.

Pomoci mohou také terapie používané při posttraumatické stresové poruše. Je to proto, že mnoho lidí, kteří se sebepoškozují, bylo obětí zneužívání. Příkladem je terapie desenzitizace a přepracování očních pohybů (EMDR).

K léčbě sebepoškozování lze použít také léky. Předpokládá se, že sebepoškozování může do mozku uvolňovat chemické endorfiny. Časem se tyto chemické látky mohou stát návykovými. Existují léky, které mohou s touto závislostí pomoci, ale nebylo prokázáno, že by lidem, kteří se sebepoškozují, pomáhaly. Naltrexon a naloxon jsou dva léky, které se pro tento druh léčby zkoumají. Výzkum zahrnující endorfiny byl většinou prováděn na zvířatech. Není jasné, zda chemie jejich mozku mění výsledek výzkumu.