Pramoedya Ananta Toer

Raná léta

Pramoedya se narodil 6. února 1925 v Bloře ve střední Jávě, která tehdy patřila k Nizozemské východní Indii. Byl nejstarším synem v rodině. Jeho otec byl učitel. Jeho otec byl také aktivní v Boedi Oetomo (první uznané domorodé národní organizaci v Indonésii). Pramoedyova matka byla obchodnice s rýží. Jeho dědeček z matčiny strany vykonal pouť do Mekky. Jak se píše v jeho poloautobiografické sbírce povídek "Cerita Dari Blora", jeho jméno bylo původně Pramoedya Ananta Mastoer. Měl však pocit, že rodinné jméno Mastoer je příliš aristokratické. Javánská předpona "Mas" znamená člověka vyššího postavení ve šlechtické rodině. Odstranil tedy "Mas" a ponechal si příjmení Toer. Pramoedya navštěvoval odbornou rozhlasovou školu v Surabaji, ale právě ji dokončil, když Japonsko v roce 1942 napadlo Surabaju.

Během druhé světové války podporovala Pramedja zpočátku okupační síly císařského Japonska. Věřil, že Japonci jsou špatní, ale lepší než Holanďané. Pracoval jako písař pro japonské noviny v Jakartě. Jak však válka pokračovala, Indonésané se postavili proti tvrdému zacházení ze strany japonské armády a válečným přídělům. Nacionalistické síly věrné Sukarnovi přešly na podporu nastupujících spojenců proti Japonsku. Pramoedya tak učinil také.

Poté, co 17. srpna 1945 dorazila do Indonésie zpráva o vítězství Spojenců nad Japonskem, vyhlásil Sukarno nezávislost Indonésie. Tím byla zahájena indonéská národní revoluce proti Britům a Nizozemcům. V této válce se Pramoedya připojil k polovojenské skupině v Karawangu v Kranji (Západní Jáva). Byl poslán do Jakarty. V Jakartě psal povídky a knihy a propagoval nacionalistickou věc. Nizozemci ho od roku 1947 až do roku 1949, kdy Nizozemsko uznalo nezávislost Indonésie, zavřeli do vězení Bukit Duri v Jakartě. Ve vězení napsal svůj první velký román Uprchlík.

Význam po získání nezávislosti Indonésie

V prvních letech po získání nezávislosti Indonésie psal příběhy o problémech nového státu. Psal také částečně autobiografická díla založená na jeho vzpomínkách z období druhé světové války. Poté odešel žít do Nizozemska v rámci programu kulturní výměny. Později absolvoval několik dalších kulturních výměn, včetně cest do Sovětského svazu a Čínské lidové republiky.

V Indonésii si Pramoedya vybudoval pověst kritika literatury a společnosti. Stal se členem levicové skupiny spisovatelů Lekra a psal do novin a literárních časopisů. Jeho styl psaní se stal více politickým. Příkladem je jeho povídka Korupsi (Korupce). Je to příběh státního úředníka, který se dostane do pasti korupce. To mu způsobilo problémy se Sukarnovou vládou.

Od konce 50. let začal vyučovat literární historii na Universitas Res Publica. Tato univerzita byla politicky levicová. Při přípravě výuky si začal uvědomovat, že představy o indonéském jazyce a literatuře byly zkresleny nizozemskými koloniálními úřady. Pátral po materiálech, které koloniální vzdělávací instituce i Indonésané po získání nezávislosti ignorovali.

Pramoedya strávil nějaký čas v Číně, takže měl k indonéským Číňanům dobrý vztah. To bylo v Indonésii po získání nezávislosti neobvyklé. Indonéská vláda vydala mnoho zákonů omezujících svobodu indonéských Číňanů a etničtí Malajci nebo Javánci indonéské Číňany často diskriminovali. Pramoedya vydal sérii dopisů imaginárnímu čínskému dopisovateli, v nichž diskutoval o historii indonéských Číňanů, nazvanou Hoakiau di Indonesia (Dějiny zámořských Číňanů v Indonésii). Kritizoval vládu za to, že se příliš soustředí na Jávu a je necitlivá k potřebám a přáním ostatních regionů a národů Indonésie. V důsledku toho byl zatčen indonéskou armádou a devět měsíců vězněn ve věznici Cipinang.

Věznění za Suharta

Při převratu v říjnu 1965 se armáda chopila moci po falešném tvrzení, že atentát na několik vysokých generálů zorganizovala Komunistická strana Indonésie. To byl začátek Suhartova nového řádu. Tato vláda byla násilně antikomunistická. Pramoedya stál v čele Lidové kulturní organizace, literární skupiny napojené na indonéskou komunistickou stranu. Režim Nového řádu ho proto označil za komunistu a nepřítele státu. Během násilných protikomunistických čistek v letech 1965-66 byl Pramoedya Suhartovou vládou zatčen, zbit a uvězněn. Byl jmenován politickým vězněm. Jeho knihy byly zakázány a byl vězněn bez soudu, nejprve v Nusa Kambanganu u jižního pobřeží Jávy a poté v trestanecké kolonii Buru na východních ostrovech indonéského souostroví. .

Během svého věznění na ostrově Buru měl zakázáno psát. Vytvořil však své nejznámější dílo, Buruovský kvartet. Jedná se o sérii čtyř historických beletristických románů vyprávějících o vývoji indonéského nacionalismu. Knihy částečně vycházejí z jeho vlastních zážitků z dospívání. Anglické názvy knih jsou následující: Buru: This Earth of Mankind, Child of All Nations, Footsteps a House of Glass. Hlavní postava série se jmenuje Minke. Je to nevýznamný jávský královský rod. Postava je podobná indonéskému novináři jménem Tirto Adhi Surjo. Byl aktivní v nacionalistickém hnutí.

V kvartetu vystupují silné ženské postavy indonéského a čínského původu. Knihy ukazují, jak těžké bylo pro tyto lidi žít pod koloniální nadvládou. Zažívali rasistickou diskriminaci a útoky. Bojovaly za osobní i národní politickou nezávislost. Tyto knihy jsou typické pro většinu Pramediiných děl. Vyprávějí osobní příběhy a zaměřují se na jednotlivce, kteří se ocitli v pohybu dějin národa.

Předtím, než byl poslán do vězeňského tábora Buru, provedl Pramedja výzkum pro tyto knihy. Když byl zatčen, jeho knihovna byla spálena a velká část jeho sbírky a raných spisů se ztratila. Ve vězeňské kolonii na ostrově Buru nesměl mít ani tužku. Pramoedya si myslel, že se mu někdy podaří napsat romány na papír. Příběhy románů vyprávěl svým spoluvězňům. Ostatní vězni mu příběhy poslouchali a pak mu pomáhali. Přivydělávali si prací, aby Pradžeda nemusel tolik pracovat. Nakonec se mu tedy podařilo romány sepsat. Výsledné knihy dostaly název "Buru Quartet" podle vězení, kde je vytvořil. Byly sebrány a vydány v angličtině. Přeložil je Maxwell Lane. Vyšly také v mnoha dalších jazycích. Do roku 2005 byly vydány ve 33 jazycích (BIWP). Mnoho lidí mimo Indonésii si myslelo, že jsou to vynikající knihy. Získaly mnoho ocenění. Indonéská vláda však jejich vydávání v Indonésii zakázala. Jedno z nejslavnějších indonéských literárních děl tak bylo pro obyvatele země, o jejíž historii pojednávalo, téměř nedostupné. Indonésané v zahraničí si kopie naskenovali a sdíleli je na internetu s lidmi uvnitř země.

Ve svých pracích o koloniální Indonésii rozpoznal význam islámu jako prostředku lidové opozice vůči Holanďanům. Jeho díla nejsou o náboženství a nemají jasnou náboženskou tematiku. Stavěl se proti lidem, kteří využívali náboženství k ovládání myšlení lidí. Někdy psal negativně o nábožensky zbožných lidech.

Buru tpc 1967


Román: Bumi Manusia (This Earth of Mankind) První kniha Buru Quartet.

Osvobození z vězení a pozdější psaní

Z vězení byl propuštěn v roce 1979. Až do roku 1992 však byl v domácím vězení v Jakartě. Během této doby vydal Dívku z pobřeží, další polofiktivní román založený na zážitcích jeho babičky (2. a 3. díl tohoto díla byl zničen spolu s jeho knihovnou v roce 1965). Dále napsal romány Nyanyi Sunyi Seorang Bisu (1995); A Mute's Soliloquy, autobiografii založenou na dopisech, které psal pro svou dceru z vězení v Buru, ale nesměly být odeslány, a Arus Balik (1995).

Napsal mnoho sloupků a krátkých článků kritizujících indonéskou vládu. Napsal knihu Perawan Remaja dalam Cengkeraman Militer (Mladé panny v sevření armády), dokumentární dílo, v němž ukazuje osud jávských žen, které byly během japonské okupace nuceny stát se ženami pro útěchu a následně byly vystaveny útlaku ze strany vlastní indonéské společnosti. Japonská armáda tyto ženy odvezla na ostrov Buru. Japonci je znásilňovali a sexuálně zneužívali. Mnohé z nich tam zůstaly, místo aby se vrátily na Jávu. S některými z těchto žen se mohli setkat i další političtí vězni, kteří na Buru pobývali spolu s Pramedjou. Vyprávěli Pradžedjovi jejich příběhy. Ten je v 70. letech 20. století sepsal ve formě vyprávění. Tak vznikla kniha vydaná v roce 2001.

Pramoedya byl 27. dubna 2006 hospitalizován kvůli komplikacím způsobeným cukrovkou a srdečním onemocněním. Byl také silným kuřákem cigaret Kretek (hřebíček) a ve vazbě snášel léta týrání. Pramoedya byl chválen za své spisovatelské dílo a získal mnoho ocenění. Mnozí ho považovali za nejlepšího kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu z Indonésie a jihovýchodní Asie.

Pramoedya se ve svých pracích o Indonésii zabývá mezinárodními a regionálními proudy způsobenými politickými událostmi v dějinách a tím, jak tyto události procházely jeho vlastí a ovlivňovaly její obyvatele. Pramoedya se také dělí o osobní příběh strádání a zadržení za své snahy o sebevyjádření a politické aspekty svých spisů a bojoval proti cenzuře svých děl ze strany vůdců vlastního národa.

Pramoedya v 90. letech 20. století


Pramedjův hrob na hřbitově Karet Bivak, Jakarta

Ocenění

• 1988 PEN/Barbara Goldsmith Freedom to Write Award.
• 1989 The Fund for Free Expression Award, New York, USA.
• 1992 English P.E.N Centre Award, Velká Británie.
• 1992 Stichting Wertheim Award, Nizozemsko.
• 1995 Cena Ramona Magsaysaye za žurnalistiku, literaturu a tvůrčí komunikační umění.
• 1999 Doktor honoris causa Michiganské univerzity.
• 1999 Cena rektora Kalifornské univerzity v Berkeley.
• 2000 Chevalier de l'Ordre des Arts et des Lettres Francouzská republika.
• 2000 11. ročník ceny Fukuoka Asian Culture Prize.
• 2004 Cena Svazu norských spisovatelů za přínos světové literatuře a neustálý boj za právo na svobodu projevu.
• 2004 Cena Pabla Nerudy, Chile
• Průzkum mezi světovými intelektuály 2005, který provedla společnost Prospect.

Hlavní práce