Sen noci svatojánské je komedie Williama Shakespeara. Přesné datum jejího vzniku není známo; obvykle se uvádí, že byla napsána kolem let 1595–1596. Poprvé vyšla tiskem v roce 1600 a později byla zahrnuta do sbírky First Folio v roce 1623. Hra kombinuje romantickou zápletku čtyř milenců, satiru na amatérské herectví a pohádkový svět víl a kouzel; díky této vrstvené struktuře patří k nejhranějším a nejčastěji interpretovaným Shakespearovým komediím.

Děj

Hra se odehrává převážně v noci v lese nedaleko Athén a sleduje několik současně probíhajících linek:

  • Královský pár Athén – vévoda Theseus a Hippolyta – kteří čekají na svatbu.
  • Skupina mladých milenců – Hermia, která se má provdat za Demetriuse, a její milý Lysander, dále Helena, usilující o přízeň Demetriuse. Zmatení citů a střídání náklonnosti je jedním z hlavních zdrojů komických i dojemných situací.
  • Království víl – král Oberon a královna Titania, jejichž hádka o dítě a moc ve vílím světě má bezprostřední vliv na svět lidí. Oberon posílá svého posluhova Puka (Robin Goodfellow), aby pomocí kouzel napravoval (či spíše komplikoval) milostné vztahy.
  • Skupina dělníků (tzv. „rude mechanicals“), kteří zkoušejí nastudovat slavnostní hru k Theseově svatbě; jejich amaterské představení a herecké „přehmaty“ tvoří vnitřní hru v rámci hry, vrcholící groteskním obsazením osla do role.
Ve výsledku se různé zmatky a kouzla v noci rozřeší: milenci naleznou správné protějšky, Oberon usmíří Titaniju a svatba Thesea proběhne za veselí a usmíření. Hra končí oslavou a představením amatérské inscenace.

Hlavní postavy

Mezi nejvýraznější patří: vévoda Theseus, Hippolyta, král víl Oberon, královna Titania, šibal Puk (Puck nebo Robin Goodfellow), milenci Hermia, Lysander, Demetrius a Helena a „dělník“ Bottom se svými spoluherečky. Postavy umožňují střet tří světů – dvora, lidu a nadpřirozena – a vytvářejí tak bohaté dramatické kontrasty.

Vznik, prameny a textová historie

Shakespearovy inspirace sahají k různým autorům a lidovým zdrojům. Mezi zmiňované prameny patří práce Plútarcha, Apuleia, Ovidia, díla Geoffreyho Chaucera a básnické motivy Edmunda Spensera. Popis postavy Puka je spojen s knihou Reginalda Scota The Discoverie of Witchcraft (1584), kde se objevují lidové představy o šibalských lesních skřítcích. Scholary také diskutují, že hra mohla být původně napsána pro slavnostní příležitost či šlechtickou svatbu – uváděly se jména Elizabeth Vereové (r. 1595) nebo Elizabeth Careyové (r. 1596) jako možné patronky či příležitost k uvedení.

Textová historie zahrnuje tisk z roku 1600 (první vydání) a následné začlenění do First Folio. Různá vydání prozrazují drobné rozdíly v textech a je předmětem filologických studií o autorově revizi a o tom, jak se hra inscenovala v raném novověku.

Témata a jazyk

Hlavními tématy jsou láska a její proměnlivost, sen a realita, moc a smíření, společenské role a transformace identity. Shakespeare pracuje s kontrasty mezi řádem (dvorem) a chaosem (lesem), mezi přirozeným a nadpřirozeným, a zpochybňuje, co je v lásce „skutečné“. Slavná myslivá věta často citovaná z angličtiny – „The course of true love never did run smooth“ – vystihuje podstatu milostných překážek; v češtině se obvykle překládá jako „Běh pravé lásky nebývá hladký / nikdy neběží hladce.“

Jazykově hra kombinuje verš (často iambický pentametr), lyrické písně a prostší komický projev dělníků v prosté próze. Shakespeare využívá metafor, slovních hříček a hudebnosti jazyka; přítomné jsou také písně a texty, které zvyšují pohádkovou atmosféru.

Inszenace, adaptace a vliv

„Sen noci svatojánské“ patří k nejčastěji uváděným Shakespearovým komediím a byl mnohokrát adaptován v divadle, baletu, opeře i ve filmu. Hra byla mnohokrát zfilmována a přizpůsobována pro různé doby a prostředí: od věrných historických inscenací po moderní reinterpretace. V jedné z filmových verzí ztvárnil roli Puka Mickey Rooney.

Mezi významné hudební a taneční adaptace patří opera na motivy hry od Benjamina Brittena, která byla poprvé uvedena v polovině 20. století a nabízí novou hudební interpretaci vílí atmosféry. Choreografové jako George Balanchine a Frederick Ashton vytvořili baletní verze hry; jejich práce ukazují, jak dobře se text přenáší do pohybu a tance. Klasická instrumentální hudba inspirovaná hrou zahrnuje především skladby Felixe Mendelssohna, včetně slavné předehry a známého svatebního pochodu, který se stal samostatným hudebním symbolem svatebních obřadů.

Význam a recepce

Hra je oceňována pro svůj jemný humor, bohatou obraznost a schopnost propojit různé společenské vrstvy a žánry. Díky kombinaci romantiky, komedie a pohádkového světa oslovuje diváky napříč staletími. Její témata o proměnlivosti lásky, hře s identitou a mocí snu nad realitou zůstávají aktuální i v současných inscenacích a interpretech.

Překlady a inscenační poznámky

České překlady a inscenace se snaží zachovat hravý rytmus jazyka i poetickou složku písní. Režiséři často zdůrazňují buď komickou stránku dělníků, nebo magickou atmosféru víl; jiné inscenace staví důraz na sociální kontext a mocenské vztahy. Díky své otevřenosti k různým interpretacím zůstává hra pravidelně znovuobjevována a uváděna na scénách světových i českých divadel.