Fonetika (z řeckého slova φωνή, phone, které znamená "zvuk" nebo "hlas") je věda o zvucích lidské řeči. Někdo, kdo je odborníkem na fonetiku, se nazývá fonetik.

Fonetická teorie se zabývá povahou zvuků v řeči (tzv. hlásek) a tím, jak vznikají, jak je slyšíme a jak o nich přemýšlíme. Z ní vycházející fonologie studuje zvukové systémy a zvukové jednotky (jako jsou fonémy a distinktivní rysy). Fonetika je jednou ze dvou částí ortografické lingvistiky, druhou částí je pravopis, který se liší od gramatiky a lexika.

Fonetika má tři hlavní odvětví:

  • artikulační fonetika, týkající se místa artikulace a pohybu rtů, jazyka, hlasivek a hlasových záhybů,
  • akustická fonetika, která se zabývá vlastnostmi zvukových vln a tím, jak je slyší vnitřní ucho, a
  • sluchová fonetika, která se zabývá vnímáním řeči (hlavně tím, jak mozek přemýšlí o tom, co slyšíme).

Mezinárodní fonetická asociace (IPA) uznává více než 100 různých hlásek, které jsou uvedeny v jejím systému psaní zvaném Mezinárodní fonetická abeceda.

Poprvé se fonetikou zabýval před 2 500 lety na území dnešní Indie Pánini, když ve svém spise o sanskrtské lingvistice z 5. století př. n. l. psal o místě a způsobu artikulace souhlásek v sanskrtu. Hlavní indická písma dnes řadí souhlásky tak, jak to udělal Pāṇini.