Meganův zákon

Megan Kanka

Richard a Maurine Kankovi a jejich tři děti žili v malém městě v New Jersey. Dne 29. července 1994 byla jejich dcera Megan vylákána do sousedního domu, aby se podívala na neexistující štěně. Tam ji znásilnil a zavraždil její únosce Jesse Timmendequas. Timmendequas byl nedávno propuštěn z vězení po druhém odsouzení za sexuální trestné činy proti dětem. Z desetiletého trestu si odpykal šest let. Při pátrání po dívce se nic nenašlo. Místní policie se rychle zaměřila na tři známé sexuální delikventy, kteří žili naproti pohřešované dívce. Dva z podezřelých policie propustila, když si ověřila, kde se nacházejí. Hlavním podezřelým se stal Timmendequas. Po několika hodinách výslechu byl propuštěn. Po získání povolení k domovní prohlídce detektivové prohledali Timmendequasovy odpadky a našli kus oblečení Megan Kankové. Timmendequas byl znovu vyslechnut a po několika hodinách policii řekl: "Je v parku." Všichni se na něj podívali a řekli mu, že je v parku. Když se pak policie zeptala, zda je ještě naživu, Timmendequas odpověděl: "Ne, je mrtvá. Přes hlavu jsem jí dal igelitový pytel."

Manželé Kankovi byli rozhořčeni, když zjistili, že bydlí naproti odsouzenému sexuálnímu delikventovi. Dva dny po její vraždě založili rodiče Megan Kanka nadaci "Megan Nichole Kanka Foundation". Posláním nadace je zjistit, kde se v každé obci nacházejí odsouzení pachatelé sexuálních trestných činů vůči dětem.

Zákony

Maurine Kanka začala prosazovat zákony, které by obyvatelům oznamovaly přítomnost odsouzených pachatelů sexuálních trestných činů v jejich obcích. New Jersey bylo prvním státem, který přijal "Meganův zákon". V roce 1995 Nejvyšší soud státu New Jersey tento zákon potvrdil. Pokračující úsilí vyústilo v podpis prezidenta Billa Clintona pod federální verzi "Meganova zákona". Zákon Jacoba Wetterlinga o zločinech proti dětem neboli "Meganův zákon" byl podepsán v květnu 1996. Jednalo se o první část. Druhá, neboli oznamovací část zákona, byla podepsána 13. listopadu 1996. Státům dávala jeden rok na přijetí státních verzí Meganova zákona. District of Columbia a čtyřicet sedm států tuto lhůtu dodrželo a přijalo své vlastní verze zákona. Oznamovací část zákona vyžaduje, aby státy zveřejňovaly informace o všech pachatelích sexuálních trestných činů. Každý z nich si může zvolit, jakým způsobem bude tuto část provádět. Podle zákona jsou pachatelé sexuálních trestných činů rozděleni do rizikových skupin na základě povahy a podrobností jejich trestného činu. Veřejnost není informována o "nízkorizikových" sexuálních delikventech. Informace o pachatelích se "středním rizikem" jsou sdělovány školám a školkám. Informace o sexuálních delikventech s "vysokým rizikem" jsou sdělovány veřejnosti.

Nedostatky Meganova zákona

Meganův zákon není bez problémů.

• Až 20 % pachatelů zmizelo po uvedení falešné adresy.
• Pachatelé sexuálních trestných činů mohou páchat trestnou činnost i mimo své okolí, kde nejsou snadno identifikovatelní.
• Zákony o oznamování mohou vytvářet falešný pocit bezpečí, přestože největší nebezpečí dětem hrozí od rodinných příslušníků a přátel rodiny.
• Některé státy zveřejňují informace o pachatelích pouze v případě, že to jejich úředníci považují za nezbytné.
• Zatímco mnohé státy jsou otevřené a informace o pachatelích zveřejňují ochotně, některé jsou velmi přísné, pokud jde o to, komu jsou informace poskytovány.
• Lidé uvedení na seznamu sexuálních delikventů mohou být vystaveni nebezpečí strážních akcí nebo se mohou stát bezdomovci.
• Databáze pachatelů mohou být nepřesné a mohou zaměnit jednu osobu za jinou.
• Výsledkem dohody o přiznání viny může být mírnější obvinění, které nevyžaduje registraci jako sexuální delikvent.
• Někteří pachatelé, kteří nepředstavují žádné nebezpečí pro veřejnost, mohou být povinni se registrovat, například osoba, která byla odsouzena za sexuální trestný čin s nezletilou osobou podobného věku podle zákona o znásilnění.