Odpustek v římskokatolické teologii znamená, že hříšníkovi je odňat časný trest (trest zde na zemi) za hříchy, které již byly odpuštěny.
Odpustky uděluje církev poté, co se hříšník vyzpovídá a dostane rozhřešení. Odpustky nahradily přísná pokání rané církve.
Základem odpustků prý bylo, že církev má "pokladnici zásluh". Ta pocházela od minulých křesťanů, kteří se chovali ještě lépe, než bylo nutné k získání spásy. Jejich dobré skutky se uchovávaly v jakési bance, z níž mohl papež čerpat. Zásluhy mohl darovat nebo prodat jiným, kterým jejich hříchy bránily ve spáse.
Během křížových výprav papež slíbil "plnomocné odpustky" těm, kdo se dobrovolně přihlásili do boje proti muslimům. To znamenalo, že pokud se stanou vojáky v papežově armádě a zemřou, dostanou se do nebe, i když se dopustili zlých věcí.
Do roku 1500 se odpustky vyvinuly v tištěný dopis, který říkal, že po zaplacení peněz člověk získal úplné odpuštění všech svých hříchů. Dokonce i lidé, kteří zemřeli a trpěli v očistci, mohli být okamžitě osvobozeni, pokud za odpustek zaplatila žijící osoba. Peníze byly použity na stavbu kostela v Římě a část z nich dostávala místní knížata nebo světští představitelé.
Toto extrémní zneužívání odpustků přimělo Martina Luthera proti nim protestovat. Luther tvrdil, že je lepší dát peníze chudým a činit pokání za své hříchy, než platit peníze církvi. To byl výchozí bod protestantskéreformace (1517). Brzy poté se katolická církev na Tridentském koncilu pokusila reagovat na problémy, které vedly k reformaci, a prodej odpustků byl zastaven.
V moderní době katolická církev občas používala myšlenku odpustků, ale pouze jako odměnu za určité zbožné skutky, nikoli jako úplné odpuštění hříchů.
