Stoletá válka byla dlouhým a proměnlivým konfliktem mezi Francií a Anglií, který probíhal na přelomu pozdního středověku. Trvala 116 let (1337–1453) a proměnila politickou mapu západní Evropy, vojenské taktiky i společenské poměry obou zemí. Válka začala sporem o nárok na francouzský trůn poté, co v roce 1328 zemřel bez přímého mužského dědice Karel IV. francouzský. Anglický král Eduard III. uplatňoval nárok prostřednictvím své matky, zatímco Filip VI. z Francie byl zvolen podle zásady, kterou francouzská vrstva považovala za platnou (odvolání se částečně na tzv. sálské právo), a spor tak přešel v ozbrojený konflikt.

Příčiny a počáteční postavení

Kromě dynastického nároku hrály roli i hospodářské a strategické zájmy: bohatství obchodních měst v Nízkých zemích, anglické državy v Aquitánii a rivalita o obchod s vlnou a vlněným průmyslem. Francie byla ve 14. století demograficky i ekonomicky silnější (odhady kolem 17 milionů obyvatel proti asi 4 milionům v Anglii), přesto se Angličanům podařilo dosahovat významných vojenských úspěchů.

První fáze války (1337–1360)

Anglické námořnictvo získalo rozhodující převahu v bitvě u Sluys (1340), čímž zablokovalo možnost francouzské invaze na ostrov. Později Anglie porazila Francouze i v pozemních bitvách, zejména v bitvě u Crécy (1346), kde sehrál klíčovou roli anglický dlouhý luk. Po těchto úspěších následovaly další tažení a vyjednávání; vrcholem této fáze byla smlouva z Brétigny (1360), po níž se Anglie dočasně zmocnila rozsáhlých území ve Francii a získala vysoké výkupné za zajatého francouzského krále.

Černá smrt a bitva u Poitiers (1348–1360)

V letech 1348–1350 zasáhla Evropu černá smrt, která výrazně omezila bojové operace a změnila demografickou a ekonomickou situaci. Po zotavení následoval další výbuch násilí: Eduard, Černý princ, zvítězil u Poitiers (1356), kde byl zajat francouzský král Jan II.. Angličané tak v této fázi získali vliv a území, ale nebyli schopni plně obsadit Francii.

Obnova francouzské moci (1369–1415)

Pod vedením Karla V. a s pomocí velkých velitelů jako Bertrand du Guesclin Francie postupně získala zpět ztracené oblasti. Politické spojenectví s Kastilií a další diplomatické kroky oslabily anglické pozice. V tomto období (kolem let 1389–1415) nastalo relativní příměří a obnovila se francouzská centralizace moci.

Nová eskalace a Jindřich V. (1415–1429)

V roce 1415 vpadl do Francie anglický král Jindřich V., který dosáhl slavného vítězství v bitvě u Agincourtu. Francouzská vnitřní politika byla oslabená neurotickými projevy krále Karla VI. (označovaného někdy jako šílený) a mocenskými spory mezi šlechtou. Po dobytí řady oblastí byla uzavřena smlouva z Troyes, podle níž se Jindřich V. stal nástupcem na francouzském trůně; otec i Jindřich však brzy zemřeli a otázka legitimacy vyvolala nový spor: angličtí podporovatelé uznávali jako krále Jindřicha VI. z Anglie, zatímco francouzský princ vyhlásil za právoplatného vladaře Karla VII.

Johanka z Arku a obrat ve válce (1429–1435)

Johanka z Arku se stala symbolem francouzského odporu: vyvedla obléhané jednotky k úspěchu při obléhání Orleansu a zvítězila v bitvě u Patay (1429), což umožnilo Karlu VII. být korunován v Římě (korunovace v Reims). Johanka přinesla morální a politický impuls, ale neobsadila Paříž. Později byla zajata, odsouzena za kacířství a upálena; její popravou se však nacionalistické cítění ve Francii jen posílilo.

Diplomacie, technika a konec války (1435–1453)

Po bitvě u Castillonu (1453) rozhodly o výsledku kombinace faktorů: lepší organizace francouzských vojsk, postupné používání dělostřelectva a ztráta anglické podpory na kontinentu. Francie navíc získala politické vítězství v roce 1435 smlouvou z Arrasu (uvedenou v kontextu), která změnila aliance a oslabovala anglické pozice. V bitvě u Castillonu francouzské použití děl sehrálo důležitou roli, a Angličané nakonec ztratili téměř všechna kontinuitní území kromě Kalais; válka tak skončila drtivým francouzským vítězstvím.

Důsledky a význam

  • Územní změny: Anglie ztratila většinu svých držav ve Francii; konečná ztráta byla potvrzena v roce 1453.
  • Vojenské změny: Rozvoj pěchoty, využití dlouhého luku, postupný nástup dělostřelectva a změna bojových taktik vedly k úpadku tradiční rytířské dominance.
  • Politické a národní dopady: Konflikt upevnil centrální moc králů ve Francii a přispěl k formování národních identit v obou zemích.
  • Společenské následky: Dlouhé boje, hospodářské vypětí a epidemie (černá smrt) urychlily sociální změny, včetně nárůstu nákladů na vojenské nájmy, rozmachu žoldnéřů a oslabení feudálních vazeb.

Stoletá válka tedy nebyla jedním souvislým konfliktem, ale střídala se v ní období intenzivních bojů a příměří, přičemž její průběh formovaly dynastické nároky, mezinárodní spojenectví, epidemie i technické novinky v armádách. Výsledkem byla posílená francouzská monarchie a změny, které předznamenaly konec středověkých válečných systémů.