Harmonium, nazývané také "melodeon", "rákosové varhany" nebo "pumpařské varhany", je klávesový nástroj, který se velmi podobá varhanám. Zvuk se vytváří foukáním vzduchu přes rákos, který je naladěn na různé výšky tónů a vytváří tak hudební tóny. Na rozdíl od varhan využívá harmonium volné jazýčky (free reeds) usazené v kovových rámečcích; jejich kmitáním při průchodu vzduchu vzniká kýžený tón. Harmonium bývá menší a mobilnější než klasické varhany a umožňuje plynlou artikulaci a specifické barvy zvuku díky kombinaci více sad jazýčků a registrů.

Stavba a princip zvuku

Základní součásti harmonia jsou měch (bellows), vzduchová komora (windchest), soustava pallet (ventilky) a sady kovových jazýčků. Hráč pracuje s měchem, který vhání vzduch do komory; když se stiskne klávesa, ventil uvolní přívod vzduchu ke konkrétnímu jazýčku, které se rozezní. Jazýčky jsou obvykle z oceli nebo mosazi a jsou naladěny na konkrétní výšku. Mnoho modelů má také registry (stops) nebo kombinace jazýčků, které mění intenzitu a barvu zvuku (např. forte/piano, oktávové rejstříky, basa).

Rozsah klaviatury se liší podle typu: menší indické harmonium obvykle pokrývá přibližně 2–3 oktávy, evropské parlor harmoniumy nebo "reed organs" mohou mít 3–4 oktávy nebo více. Některé modely mají zásuvky pro kombinování sad jazýčků, pedály pro udržení vzduchu (průtokový rezervoár) či krabičky se štěrbinami („swell shutters“) pro expresi hlasitosti.

Ovládání a typy

Harmonium lze ovládat nohama nebo rukama:

  • U nohou ovládaného harmonia hráč mačká nohama dva pedály, jeden po druhém. Ten je spojen s mechanismem, který ovládá měch a posílá vzduch do jazýčků. Tímto způsobem má hráč obě ruce volné pro hru na klaviaturu. Tento typ vynalezl v roce 1842 Alexandre Debain z Paříže, ačkoli podobné nástroje byly přibližně ve stejné době vyrobeny i na jiných místech.

    Výhodou nožního pumpování je možnost dlouhodobě a poměrně rovnoměrně zásobovat nástroj vzduchem a současně ovládat dynamiku pomocí síly pumpování.

  • U ručního harmonia hráč jednou rukou tlačí a tahá dopředu a dozadu za rukojeť, která je spojena s měchem, jenž vhání vzduch. Z tohoto důvodu může hrát na klávesy pouze jednou rukou, protože druhou musí stále pumpovat měch. Někteří hráči dokáží jednou rukou napumpovat dostatek vzduchu a v případě potřeby pak hrát na klávesy oběma rukama.

    Ruční harmonium je kompaktní a snadno přenosné; proto se tento typ stal v 19. a 20. století oblíbeným v domácnostech, malých kostelích a později také v jihovýchodní a jižní Asii, kde se dá hrát vsedě na zemi.

Historie a rozšíření

Prvotní moderní konstrukce harmonia je spojena s Alexandre Debainem (1842), ale zřejmě existovaly různé verze volných jazýčkových klávesových nástrojů už dříve. V 19. století se harmonium rozšířilo v Evropě a Severní Americe (jako reed organ nebo parlor organ) a stalo se populární v domácím hudebním provozu i v malých kostelích. V Indii byl harmonium s ruční pumpou upraven a popularizován výrobcem Dwarkanath Ghose, aby se na něj dalo pohodlně hrát vsedě na podlaze.

V Jižní Asii se harmonium brzy stalo běžným doprovodným nástrojem. Používá se v Indii, Pákistánu, Nepálu, Afghánistánu, Bangladéši a v dalších jihoasijských zemích jako doprovodný nástroj v hindustánské klasické hudbě, súfijské hudbě, bhadžanu a další devocionální hudbě, qawwali, natya sangeetu a v různých žánrech včetně doprovodu klasického tance kathak. V některých obdobích a institucích bylo jeho použití v klasické tradici předmětem debaty — kritici vyčítali harmoniu pevnou laditelnost a omezenou schopnost vyjádřit mikrotonální ornamentiku (shrutis), což vedlo k dočasným omezením v některých vysílacích či akademických kruzích.

Použití v hudbě a interpretační možnosti

Harmonium slouží především jako doprovodný nástroj pro zpěv a menší instrumentální soubory. Díky jasnému, nesoustavě exponovanému zvuku se dobře uplatní v doprovodu hlasu, kde přehledně podporuje melodii a akordy. V západní hudbě se reed organs používají v kostelní a parlórní hudbě 19. století, v aranžích a v některých komorních kontextech. V současnosti se harmonium objevuje i ve folku, world-music, alternativních projektech a nahrávkách, kde autoři využívají jeho charakteristickou barvu a atmosféru.

Hráči mohou kombinovat různé rejstříky, používat smyčcové či oktávové sady jazýčků, řídit dynamiku pumpováním měchu a vytvářet dronové basy nebo ozvěny. V tradiční indické praxi harmonium často doprovází lektory a zpěváky při cvičeních, nácviku a vystoupeních; hráči používají specifické techniky k podpoře frázování a ornamentiky zpěvu.

Údržba, ladění a technické problémy

Harmonium je citlivé na vlhkost a teplotní změny: dřevo i kovové jazýčky mohou měnit ladění. Běžná údržba zahrnuje čištění prachu, kontrolu měchu (ušlechtilé kůže nebo syntetické těsnění), kontrolu ventilů a seřízení západek kláves. Pokud jsou jazýčky poškozené nebo vychýlené, provádí se jejich ladění nebo výměna u zkušeného opraváře. U starších parlor harmonium je častým problémem utěsnění měchu (revize kožených částí) a korodující jazýčky.

Vhodné je pravidelné ladění a úschova v suchém prostředí; pro koncertní použití se často provádí dohoda o ladění (např. A = 440 Hz nebo jiné), protože některé historické modely mohou být výrazně mimo moderní standard.

Varianty a příbuzné nástroje

Harmonium patří do širší rodiny free-reed nástrojů spolu s akordeonem, harmonikou (melodeon v angličtině také značí určité typy akordeonu) a concertinou. Rozdíly jsou především v mechanice pohonu vzduchu a v poloze nástroje při hře (stolní/na zemi, stojící). V anglofonní literatuře se pro evropské domácí modely často používá termín "reed organ" nebo "pump organ".

Souhrnně je harmonium jednoduchý a efektivní nástroj s bohatou tradicí v různých hudebních kulturách. Jeho dostupnost, relativní nízká cena a snadné použití ho učinily klíčovým nástrojem v doprovodu zpěvu i v lidových a náboženských kontextech po celém světě.