FG 42

Historie

V době bitvy o Krétu (operace Mercury) měli němečtí Fallschirmjäger stejné zbraně jako pravidelná armáda. Při seskocích z letadel měli pouze pistole a ruční granáty. Samopaly, pušky a další těžší zbraně byly shazovány v bednách. Konstrukce německých padáků znamenala, že nebylo bezpečné nosit při seskocích těžší zbraně, jako jsou pušky. Na Krétě obránci Commonwealthu zabili nebo zranili mnoho německých vojáků. To proto, že němečtí parašutisté museli chodit a sbírat zbraně z kontejnerů. Ty mohly být po celém bojišti. To ukázalo, že zbraně, které používala pravidelná armáda, nebyly pro letecké operace vhodné.

Vývoj

V roce 1941 požádalo německé letectvo (Luftwaffe) o zbraň pro selektivní střelbu pro výsadkáře. Vyšší štábní letecký tajemník Ossenbach z oddělení vývoje zbraní Luftwaffe (v Tarnewitzu u Lübecku) byl požádán o vývoj této nové zbraně. Říšské ministerstvo letectví (Reichsluftfahrtministerium neboli RLM) chtělo vyvinout automatickou pušku, která by se odpalovala z ramene. Nahradila by pušku se závěrem, samopal a lehký kulomet pro letecké útoky. Tato zbraň by také zjednodušila logistiku a poskytla by běžnému výsadkáři větší palebnou sílu.

RLM se pokusilo zahájit formální vývojový program s využitím Heereswaffenamtu (HWaA, Armádní zbrojní úřad). HWaA měl na starosti vývoj německých ručních palných zbraní. HWaA a Luftwaffe však měly odlišné priority. Také mezi Luftwaffe a armádou panovaly určité neshody (HWaA program odmítl, protože ho považoval za nereálný. Místo toho se snažili dát svou poloautomatickou pušku G 41(W)). To znamenalo, že Luftwaffe musela zbraň vyvinout sama. Inženýři, kteří by zbraň vyvinuli, byli zkušení ve vývoji lehkých automatických zbraní (podařilo se jim změnit letecký kulomet MG 15 tak, aby mohl být použit i na zemi). Výsadkáři však měli během operace Mercury mnoho ztrát. Kvůli tomu Hitler rozhodl, že letecké útoky nejsou důležité, a plány na zbraň byly zrušeny. Hermann Göring, šéf Luftwaffe, však tajně nařídil, aby program pokračoval.

RLM se se svými plány obrátila přímo na německé podniky. Prvním plánem byl LC-6. Byl vydán 14. prosince 1941. Podle něj neměla být zbraň delší než 1 000 mm (39,4 palce), neměla být delší než puška Kar 98k, střílet jednotlivými ranami ze zavřeného závěru, střílet plně automaticky z otevřeného závěru, brát náboje ze zásobníku na 10 nebo 20 nábojů a být schopna střílet puškové granáty. Přestože byl ve výzbroji náboj 7,9 mm Kurz používaný v hlavní armádě Heer (vyvinutý pro útočnou pušku MP 43), Luftwaffe se rozhodla používat puškový náboj 7,92 x 57 mm Mauser. Důvodem byl jeho dlouhý dostřel. Tato ráže byla uvedena i v plánech konstrukce.

Prototypy

Šest společností bylo požádáno, aby navrhly prototypy. Byly to: Gustloff-Werke, Mauser, Johannes Großfuß Metall- und Lackierwarenfabrik, C.G. Hänel, Rheinmetall-Borsig a Heinrich Krieghoff Waffenfabrik. Bylo zadáno několik zakázek, ale je známo pouze několik prototypů. Firma Mauser dodala verzi MG 81. Byla však odmítnuta, protože byla příliš těžká a náboje získávala z pásu. Byl přijat jeden návrh, který vytvořil Louis Stange u firmy Rheinmetall-Borsig. V polovině roku 1942 byl testován na zkušební stanici v Tarnewitzu. Tento prototyp se nazýval Gerät 450 ("zařízení 450") nebo Ausführung "A" ("typ A"). Mělo se jednat o plechovou konstrukci. Typ "A" nebyl nikdy vyroben (s výjimkou některých modelů). Základní konstrukce však byla zachována pro další vývoj.

Základní části LC-6 byly přijaty. Poté přišla skupina změn v konstrukci. Vylepšená verze LC-6 byla nazvána Ausführung "B". Při tomto vylepšení byla změněna ochrana rukou tak, aby poskytovala lepší ochranu proti teplu a lepší úchop za mokra.

Tyto testy ukázaly mnoho problémů. Stange je odstranil v dubnu 1942. Tato další vylepšená verze se nazývala LC-6/II. Prototyp pak prošel mnoha zkouškami. Tyto testy byly organizovány HWA. Prototyp byl ještě více změněn a nakonec se z něj stal prototyp LC-6/III. Ten se stal FG 42.

Počátkem roku 1943 bylo vyrobeno 50 pušek. Šest z nich bylo odesláno k dalším zkouškám. Tyto zbraně měly několik vážných závad. Jedna puška selhala po vystřelení pouhých 2 100 nábojů. Také jeden voják byl zraněn, když se pokusil vystřelit puškový granát.

Výroba

Než bylo povoleno provedení FG 42, bylo provedeno několik dalších změn. První návrh firmy Rheinmetall používal hodně chromniklové oceli. Byla použita na mnoha dílech, které byly nutné k tomu, aby zbraň fungovala. Tohoto materiálu nebylo v okolí mnoho. Když bylo Luftwaffe povoleno vyrobit 3 000 pušek pro další testování, byla zbraň změněna a místo chromniklové oceli byla použita manganová ocel. Firma Heinrich Krieghoff byla požádána, aby vyrobila několik pušek FG 42. Důvodem bylo, že společnost Rheinmetall nebyla dostatečně velká, aby mohla vyrobit velké množství FG 42. Zbraň byla poprvé použita komandy během operace Eiche v roce 1943. Operace Eiche byla nebezpečná mise, na kterou se vydaly některé Fallschirmjäger. Během této mise měli zachránit Benita Mussoliniho. Tým Fallschirmjäger vedl Otto Skorzeny.

Zbraň se stále měnila. Protože její první konstrukce byla mnohokrát změněna a Luftwaffe potřebovala různé věci, vzniklo mnoho různých typů FG 42. V dokumentech a knihách napsaných po druhé světové válce se obvykle uvádí, že existovaly tři hlavní verze FG 42. Němci však nikdy neříkali, že se jednalo o různé modely. "Model I", "Model II" a "Model III" nebyly nikdy oficiálně zmíněny. Německé dokumenty zbraň nazývají prostě "FG 42". Vždy se hovořilo o poslední verzi FG 42.

BD 42

BD 42/I je poloautomatická kopie rané pušky FG 42. BD 42/II je poloautomatická kopie pozdější pušky FG 42. Obě tyto zbraně vyráběla společnost HZA Kulmbach GmbH.

Německý Fallschirmjäger se svým FG 42.


FG 42 byl použit výsadkáři praporu Fallschirmjäger-Lehr-Battalion během odvážného náletu na osvobození Benita Mussoliniho v září 1943.

Podrobnosti o designu

Obecné informace

FG 42 byla zbraň pro selektivní střelbu. Byla chlazena vzduchem. FG 42 měla také zásobník na boku. Pokud se z ní střílelo v plně automatickém režimu, dala se poměrně snadno ovládat.

Krmení a vypalování

FG 42 dostávala náboje ze zásobníku ve tvaru krabičky. Do tohoto zásobníku se vešlo 10 nebo 20 nábojů.

FG 42 byl poloautomatický, když se střílelo ze zavřeného závěru. Při výstřelu se zbraň příliš nepohybovala. To znamenalo, že střelba jednotlivými ranami byla přesnější. Při automatické střelbě se ze zbraně střílelo z otevřeného závěru. Když byl zapnutý automatický režim, zůstal závěr otevřený, aby se zbraň udržela v chladu.

Testování

FG 42 měl nacistickému Německu poskytnout užitečnou palebnou sílu. Bylo jich však vyrobeno jen malé množství. Když byl testován, výsadkářům se docela líbil. FG 42 však měl určité problémy. FG 42 měla zásobník na 20, někdy i na 10 nábojů, který se vkládal do levé části pušky. U samopalů bylo celkem obvyklé mít zásobníky na boku, ale větší zásobník s těžšími náboji pušku dost znevažoval. Také závěr FG 42 se při střelbě v automatickém režimu poměrně rychle zvedal do vzduchu. To ztěžovalo přesnou automatickou střelbu. Znamenalo to také, že automatická palba nebyla příliš užitečná. Podobné problémy měla i americká puška M14.

Zbraně založené na FG 42

Americký M41 Johnson LMG má mnoho věcí, které jsou podobné FG 42. Oba měly zásobníky na levé straně. Také střílely z otevřeného závěru v automatickém režimu a ze zavřeného závěru v poloautomatickém režimu. Přestože jsou si některé věci podobné, neexistuje žádný důkaz, že by konstruktéři jedné zbraně kopírovali konstrukci druhé.

Posledními známými zbraněmi, které vycházely z FG 42, jsou Sturmgewehr 52 a kulomet M60.

Němečtí důstojníci kontrolují FG 42.


T-44 byl americký typ FG 42, který měl být používán jako lehký kulomet.

Použijte

Poté, co firma Krieghoff vyrobila přibližně 2 000 kusů FG 42, byla manganová ocel, z níž bylo vyrobeno mnoho důležitých dílů, odvezena a použita na jiné účely. To znamenalo, že zbraň musela být přepracována tak, aby používala lisovanou ocel. Vojáci, kteří FG 42 používali, požadovali provedení mnoha drobných změn v konstrukci. Tyto změny jsou patrné na pozdějších FG 42. FG 42 měla také jednoduchý bajonet pod hlavní. Byl skrytý pod dvojnožkou. U pozdějších verzí FG 42 byl bajonet zkrácen. Před aktualizací měl délku 10 palců (250 mm). Poté se změnil na přibližně 6 palců (150 mm).

Fallschirmjäger střílející z ranného FG 42 v červnu 1944