Empousa nebo Empusa byla v řecké mytologii ženský duch. Původ této postavy je nejasný. Její matkou byla pravděpodobně Hektaté. Zdá se, že Empousa byla duchem, který sloužil k zastrašování lidí. Svým vzhledem se pravděpodobně podobala Mormovi a Lamii. Zdá se, že měla schopnost měnit svůj vzhled nebo podobu (tzv. shapeshifting).

Jako jeden z prvních ji popsal starořecký básník Aristofanes ve své komedii Žáby: Když je řecký bůh Dionýsos na cestě do podsvětí se svým otrokem Xanthem, objevuje se Empusa v různých podobách (zvířata: kráva, osel, pes) a nakonec jako žena. Jedna její noha je ze železa, druhá z kravského trusu.

Původ a spojení s Hekaté

Původ Empusy není jednoznačný a v antických pramenech se objevuje zvláště v souvislosti s bohyní magie a hranic Hektaté. V některých podáních je Empusa považována za jednoho z Hektatiných služebníků či doprovodu – podobně jako jiné noční démonky, které Hektaté doprovázely při jejích nocích a rituálech. Jméno i samotná postava tak často reprezentují noční hrůzu a neznámé nebezpečí, které číhá mimo městské hranice.

Popis a schopnosti

Empusa je v pramenech zobrazována nejednotně: občas jako se změněnou, hybridní tělesnou konstitucí (např. „jedna noha železná, druhá ze zvířecího trusu“), jindy jako proměnlivá stvůra schopná přijmout podobu zvířat nebo atraktivní ženy. Hlavními atributy jsou:

  • shapeshifting – schopnost měnit podobu, aby oklamala nebo vyděsila oběť;
  • noční činnost – empusy jsou spojovány s nocí, cestami a osamělými poutníky;
  • predační chování – v lidových představách bývaly empusy obviňovány ze svádění mužů nebo škodění matkám a dětem (podobně jako Lamie, Mormo nebo Gello).

V literatuře a folklóru

Nejranější náznaky Empusy pocházejí z řecké dramatiky, především z Aristofanovy komedie Žáby, kde postava působí groteskně a strašidelně zároveň. Později autorské a lidové texty rozšířily popis o motivy svádění a upírského chování. V byzantské a středověké tradici se Empusa převtělovala do širší skupiny nočních démonů a někdy byla spojována s folklorními příběhy o vampýrech a upírech.

Některé zdroje (např. vyprávění o cestovatelích či v tzv. „zázračných“ životopisech) líčí Empusu jako bytost, která se objevuje poutníkům buď v podobě krásné ženy, aby je nalákala, nebo v podobě odpudivé příšery, aby je vyděsila a poškodila. Tyto motivy sloužily i jako poučení: varování před nebezpečím putování v noci a sváděním cizinkami.

Srovnání s Lamii, Mormo a dalšími démony

Empusa bývá často zmiňována spolu s jinými ženskými démony řeckého folklóru – Lamia, Mormo nebo Gello. Zatímco Lamia je v některých verzích matkou, která pojídá děti, a Mormo je obecně strašidelná postava užívaná k děšení neposlušných dětí, Empusa má více charakteristik „měnící se svůdkyně“ a „cestovatelský predátor“. Ve všech těchto případech se jedná o antropomorfní ztělesnění nočních obav a sociálních tabu spojených s bezpečností rodiny a nebezpečím mimo domácí prostor.

Interpretace a moderní odkaz

Moderní badatelé vidí v postavě Empusy směs mytologických motivů: personifikaci strachu z nočních cest, symbol varování před cizími vlivy a možná pozůstatek starších náboženských představ o démonech, kteří byli používáni v mýtických vyprávěních k vysvětlení nebezpečných jevů. V současné kultuře se Empusa objevuje jako inspirace v literatuře, filmech a hrách, kde je často zobrazována jako femme fatale nebo démonická měnící se bytost.

Stručné shrnutí: Empusa je v řecké mytologii noční ženský duch spojený s Hektaté, známý schopností měnit podobu a strašit či svádět lidi. Její zobrazování se v pramenech liší — od groteskní postavy v Aristofanově hře až po nebezpečného predátora v lidových pověstech. Je součástí širší tradice ženských démonů v antickém a středověkém světě.