Elektronická hudba
Elektronická hudba je hudba vytvářená pomocí elektronických zařízení, jako jsou syntezátory nebo počítače. Někdy umělci elektronické hudby vytvářejí speciální zvuky také pomocí magnetofonů.
Po druhé světové válce, kdy byly vynalezeny magnetofony a staly se populárními, je skladatelé začali používat k hudební tvorbě. Magnetofon byl potřebný k provedení. Skladatelé je používali ke kombinaci mnoha různých zvuků. Někdy to byla hudba hraná na běžné (akustické) nástroje, kterou pak magnetofon nějakým způsobem změnil. Někdy přebírali zvuky z každodenního života, například zvuk vody, hluk dopravy nebo ptačí zpěv. Všechny tyto zvuky se pomocí magnetofonu skládaly dohromady tak, jak skladatel chtěl. Zvukové pásky byly často rozstříhány na kousky, které se pak "spojily" - poskládaly zpět v jiném pořadí. Výsledky byly často velmi zajímavé, ale vyskytly se i problémy. Někteří lidé se ptali: "Je to hudba?" Jiní si mysleli, že je nudné dívat se během koncertu jen na magnetofon, místo aby mohli sledovat živé hudebníky při hře.
Ve 40. letech 20. století experimentovali pařížští skladatelé s elektronickou hudbou. Říkali jí "Musique concrète", protože používali přírodní, konkrétní zvuky. ("Konkrétní" v tomto smyslu znamenalo opak "abstraktní" hudby, která byla zapsána pro provedení). Zvuky se přehrávaly různou rychlostí, různě se kombinovaly, přehrávaly se pozpátku nebo se přehrávaly nepřetržitě (opakovaly se ve "smyčce"), případně se přehrávaly do mixéru a znovu nahrávaly na jiný magnetofon. Zvuky bylo možné filtrovat. Bylo možné přidávat efekty, jako je vibrato nebo ozvěna. Někdy skladatelé používali syntezátory, což byly stroje, které dokázaly vytvářet elektronickou hudbu v reálném čase. Zněly více jako normální nástroje než zvukové efekty na magnetofonu.
Ke skládání elektronické hudby se často používají počítače.
Klasická hudba
Mezi skladatele, kteří používali tyto způsoby tvorby hudby, patří John Cage (1912-1992), Bruno Maderna (1920-1973) a Karlheinz Stockhausen (nar. 1928). Velmi často skladatelé kombinovali elektronickou hudbu s hrou na běžné nástroje.
Populární hudba
V populární hudbě se elektronika začala používat k vytváření nových zvuků v 60. letech 20. století. Producent Joe Meek a vynálezce Bob Moog rozšířili škálu zvuků, které bylo možné používat v populární hudbě, a koncem tohoto desetiletí se elektronika stala v tomto odvětví uznávanou. V následujících letech proslavila elektronickou hudbu tvorba lidí jako Giorgio Moroder, Jean-Michel Jarre, Brian Eno a Kraftwerk.
Na počátku 80. let se do módy dostala elektronická hudba a proslavily se kapely jako New Order, The Human League, Pet Shop Boys a Depeche Mode. Tyto kapely někdy míchaly elektronickou hudbu s rockovou.
V 21. století je elektronika natolik součástí populární hudby, že její používání už není nic divného - mnoho umělců vlastně nepoužívá nic jiného.
Taneční hudba
Podžánrem elektronické hudby je elektronická taneční hudba neboli EDM. Elektronická taneční hudba je forma elektroniky, která je obvykle vytvářena s cílem tančit, a proto je obecně vhodná pro kluby a často (ale ne vždy) je v tempu. Ačkoli se do kategorie EDM řadí také mnoho elektronických žánrů, ne všechny formy elektronické hudby do této specifické kategorie spadají. Mezi příklady žánrů EDM patří post-disco, house, techno, eurodance, trance, trip hop, drum and bass a dubstep a několik dalších.
Otázky a odpovědi
Otázka: Co je to elektronická hudba?
Odpověď: Elektronická hudba je hudba, která je vytvářena pomocí elektronických zařízení, jako jsou syntezátory nebo počítače.
Otázka: Kdy začali skladatelé používat k tvorbě hudby magnetofony?
Odpověď: Po druhé světové válce, kdy byly vynalezeny magnetofony a staly se populárními, je skladatelé začali používat k vytváření hudby.
Otázka: Jak používali magnetofony k vytváření zvláštních zvuků?
Odpověď: Skladatelé je používali ke kombinaci mnoha různých zvuků. Někdy to byla hudba hraná na běžné (akustické) nástroje, kterou pak magnetofon nějakým způsobem změnil. Někdy použili zvuky z každodenního života, například zvuk vody, hluk dopravy nebo ptačí zpěv. Všechny tyto zvuky se pomocí magnetofonu skládaly dohromady tak, jak skladatel chtěl. Zvukové pásky byly často rozstříhány na kousky, které se pak "spojily" - poskládaly zpět v jiném pořadí.
Otázka: Kde začalo experimentování s elektronickou hudbou?
Odpověď: S elektronickou hudbou experimentovali skladatelé v Paříži ve 40. letech 20. století a nazývali ji "Musique concrטte", protože používali přírodní, konkrétní zvuky.
Otázka: Jaké techniky používali při tvorbě svých skladeb?
Odpověď: Zvuky přehrávali různou rychlostí, různě je kombinovali, přehrávali je pozpátku nebo je přehrávali nepřetržitě (opakovali je ve "smyčce") nebo je přehrávali do mixéru a znovu nahrávali na jiný magnetofon. Zvuky bylo možné filtrovat a přidávat efekty, jako je vibrato nebo ozvěna. Někdy skladatelé používali syntezátory, což byly stroje, které dokázaly vytvářet elektronickou hudbu v reálném čase a zněly více jako normální nástroje než zvukové efekty na magnetofonu. Ke komponování elektronické hudby se také často používaly počítače.
Otázka: Existovaly kolem tohoto typu kompozice nějaké kontroverze?
Odpověď: Někteří lidé se ptali, zda je to skutečně považováno za "hudbu", zatímco jiní si mysleli, že je nudné se během koncertu jen dívat na magnetofon, místo aby mohli sledovat živé hudebníky, jak hrají.
