Cement je tvrdá vnější vrstva kořene zubu. V korunkové části zubu (část nad dásní) se nenachází. Cement umožňuje, aby se na něj připojily parodontální vazy, které umožňují spojení zubu s horní nebo dolní čelistí.

Definice a základní vlastnosti

Cement je mineralizovaná pojivová tkáň pokrývající kořen zubu. Je méně mineralizovaný než dentin a mnohem méně než sklovina, díky čemuž je měkčí a pružnější. Cement vzniká činností cementoblastů a během života zubu se může ukládat i nová vrstva cementu.

Struktura a složení

  • Minerální složka: převážně hydroxyapatit, cement je zhruba z 45–50 % minerální (objemově), tedy méně než dentin (~70 %) a sklovina (~96 %).
  • Organická složka: hlavně kolagen typu I a mimo to proteoglykany a další matrixové bílkoviny.
  • Buněčnost: rozlišujeme akellulární (bez buněk) cement umístěný blíže krčku zubu a celulární cement s cementocyty (buňky v lakunách) převážně v apikální oblasti kořene.
  • Vazba na parodont: kolagenní vlákna parodontálního vazu (Sharpeyova vlákna) se ukotvují do cementu, čímž zajišťují pevné mechanické spojení zubu s okolní kostí.
  • Vaskularizace a výživa: cement je avaskulární; výživa probíhá difuzí z parodontálního vazu a z přilehlé kosti.

Typy cementu

  • Akellulární cement: vytváří se při tvorbě kořene, je tenčí a nachází se blíže krčku zubu; slouží hlavně k ukotvení Sharpeyových vláken.
  • Celulární cement: vzniká později, především v apikální části kořene; obsahuje cementocyty a umožňuje lokální přizpůsobení a reparaci (např. při resorpci nebo při změnách zatížení).

Funkce

  • Upevnění zubu v alveolu prostřednictvím parodontálních vazů.
  • Kompenzace mírného posunu a mechanických sil — cement může ukládat novou vrstvu během života.
  • Reparační role — při povrchové resorpci nebo drobných poraněních může vzniknout nová vrstva cementu (zejména celulární).
  • Účast na eruptivním procesu zubu – cement pomáhá při pohybu zubu ke kontaktu s protilehlou denticí.

Vztah k ostatním tkáním a cementoenamelální spoj (CEJ)

Cement přechází ke sklovině v oblasti cervixu zubu v místě zvaném cementoenamelální spoj (CEJ). Vztah cementu a skloviny může být různý:

  • cement překrývá sklovinu (časté),
  • cement a sklovina se setkávají,
  • nebo mezi nimi vzniká mezera (vzácně), která může odhalit dentin a být zdrojem citlivosti.

Klinický význam a onemocnění

  • Expozice cementu: při ústupu dásně (recesi) se odkryje kořenová plocha pokrytá cementem — může vést k citlivosti nebo k rozvoji kořenového kazu.
  • Parodontální choroby: při destrukci parodontu je cement často vystaven a může být demineralizován nebo kontaminován; při léčbě parodontitidy se cílem profesionálního ošetření stává odstranění bakterií a obnovení přilnutí parodontu k cementu.
  • Resorpce a reparace: cement se může podílet na reparaci kořenových defektů; v případě rozsáhlé resorpce může být nutné endodontické či chirurgické řešení.
  • Stomatologické zákroky: při extrakci, endodoncii nebo periodontálních zákrocích je důležité respektovat vrstvy cementu — jeho odstranění má vliv na možnost nového upevnění parodontu.

Hojení a regenerace

Cement má omezenou schopnost regenerace: akellulární cement se prakticky netvoří znovu, zatímco celulární cement může v určitých situacích přispět k reparaci. Moderní parodontální terapie a regenerativní postupy (např. použití membrán, růstových faktorů nebo transplantátů) směřují k obnovení cementu společně s parodontálním vazivem a alveolární kostí.

Závěr

Cement je nezbytná součást kořene zubu, která zajišťuje mechanické spojení s parodontem, umožňuje určitou míru reparace a adaptace a hraje důležitou roli v patofyziologii parodontálních a kořenových problémů. Jeho správná ochrana a případná obnova jsou klíčové pro dlouhodobé zdraví zubu.