Bojar byl vysoký člen vládnoucí šlechty ve středověkém Rusku a v některých dalších slovanských zemích, například v Bulharsku. Bojaři zastávali klíčové vojenské a správní funkce, byli významnými pozemkovými vlastníky a často ovlivňovali volbu a politiku vládnoucího rodu. Scházeli se ve poradním orgánu zvaném duma, kde dávali rady knížeti či — v pozdějších obdobích — carovi. Ve 13. a 14. století šlo zejména o bohaté statkáře, kteří měli dostatek prostředků a osobní výzbroje, aby knížeti radili, ale pokud chtěli, mohli změnit službu a přejít k jinému panovníkovi.
Původ a postavení
Postavení bojarů má kořeny v Kijevské Rusi a dále se formovalo při konsolidaci moskevského státu. V Moskve od 15. do 17. století tvořili úzce spjatou šlechtu, která kontrolovala nejvlivnější úřady a velké majetky. Existovalo asi 200 bojarských rodin. Mnozí z nich náleželi k starým rodům: jejich předky byla bývalá knížata, moskevské bojarské rody nebo zahraniční šlechtici. Na rozdíl od západoevropské šlechty nebyl bojar vždy především rytířem s dědičnými rytířskými tituly — jeho moc často vycházela z pozemků, osobních vazeb na knížete a účasti v dume.
Funkce a každodenní život
Bojaři zastávali řadu úloh ve vojenské, správní i soudní oblasti. Mezi jejich hlavní povinnosti a privilegia patřily:
- velení vojenských oddílů a účast v taženích,
- poradní činnost v dume při rozhodování o válce, míru a vnitřní politice,
- správa velkých statků (včetně výběru daní a soudních pravomocí na místní úrovni),
- patronát nad kláštery a církevními institucemi,
- společenský a kulturní vliv ve dvoře — bojařské domácnosti (včetně bojařině, manželek bojarů) byly centry moci a zvyků.
Kultura bojarů byla konzervativní: mnoho z nich málo cestovalo, bylo podezíravých ke všemu cizímu a — v mnoha případech — špatně gramotných. Zároveň však patřili k hlavním stavebníkům ruské církevní kultury a architektury: jejich patronáty podporovaly kláštery, kostely a uměleckou výrobu.
Proměna moci a zánik titulu
Postupná centralizace ruského státu od 15. století a reformy následných panovníků postupně omezovaly tradiční autonomii bojarů. Důležitými momenty byla politika Ivanova opričniny, válečná a politická nestabilita (včetně období zvaného Doba Smuty) a posilování carské byrokracie. V 17. století bojaři stále drželi značný vliv, ale jejich moc slábla ve prospěch rostoucí skupiny státních úředníků a služební šlechty (pomestně–služebný systém).
V průběhu přelomu 17. a 18. století došlo k zásadním reformám za vlády Petr Veliký, které modernizovaly armádu, správu i šlechtické pořádkování. Jeden z výsledků těchto reforem bylo zrušení starého bojarského titulu a nahrazení tradičních privilegií novými pravidly služby státu (mj. Tabulka hodností), čímž se formálně ukončila role bojarů jako samostatné dědičné vrchnosti.
Dědictví
Po zrušení titulu bojarské rody v některých případech přecházely do nové služební šlechty nebo si udržely společenské postavení jako velkostatkáři. V historické paměti zůstávají bojaři jako symbol staré ruské aristokracie: v literatuře, lidových vyprávěních i v muzeích jsou zachovány bojařské komnaty, oděv a náboženské nadace. Podobná šlechtická vrstva existovala i v jiných slovanských státech (např. v Moldavsku a Valachii) a v byzantské a balkánské oblasti, kde se tituly a zvyky vzájemně ovlivňovaly.
