Blokáda Německa během první světové války byla součástí první bitvy oAtlantik mezi Spojeným královstvím a Německem. Britské námořní síly využily své převahy na moři k omezení dodávek surovin, paliva a potravin do Německa a jeho spojenců. Tato opatření byla široce považována za klíčový prvek spojenecké strategie, ale i za velmi kontroverzní z hlediska mezinárodního práva a humanitárního dopadu.
Průběh blokády a její metody
Britové na počátku války zavedli námořní blokádu Německa. Uplatňovali kombinaci opatření: zřizování hlídek v Severním moři, prohlídek a zadržování neutrálních lodí, minování námořních cest a seznamů „kontrabandu“, které zahrnovaly strategické suroviny i některé potraviny. Kromě tzv. „těsné blokády“ u pobřeží se uplatňovaly i vzdálenější metody kontroly dovozu do přístavů.
Tato blokáda byla neobvykle restriktivní v tom, že byly zastaveny i potraviny, které prý napomáhaly válce. Některé zásilky byly zadrženy nebo přesměrovány, přičemž britská administrativa často interpretovala pravidla velmi široce. Němci to považovali za pokus vyhladovět německý lid a chtěli se bránit. V reakci Německo zavedlo opatření proti britským zájmům a nakonec se pustilo do ponorkové kampaně, která měla přerušit dodávky do Británie a Francie.
Ponorková válka a její důsledky
Protože Německo nemohlo bojovat s velkým britským královským námořnictvem na rovném základě, jediným možným způsobem, jak mohlo Německo uvalit na Británii blokádu, byly ponorky. Německý kancléř byl proti tomuto druhu blokády, protože to znamenalo napadat i neutrální lodě jako lodě Spojených států. Armáda však neomezenou ponorkovou válku prosazovala. Dne 4. února 1915 vyhlásil německý císař Vilém II. moře kolem britských ostrovů válečnou zónou. S platností od 18. února měly být spojenecké lodě v této oblasti bez varování potopeny. Britské lodě skrývající se za neutrálními vlajkami nebudou ušetřeny, i když bude vyvinuto určité úsilí, aby se zabránilo potopení zjevně neutrálních plavidel.
Neomezená ponorková válka vedla k řadě zásadních incidentů: potopení parníku Lusitania v květnu 1915 a další útoky na obchodní i neutrální lodě vyvolaly mezinárodní pobouření a silné diplomatické protesty, zejména ze strany Spojených států. V důsledku pokračujících potopení a diplomatického tlaku Německo krátce stáhlo politiku neomezené ponorkové války v roce 1915–1916, ale v lednu 1917 ji obnovilo, což přispělo k rozhodnutí USA vstoupit do války v dubnu 1917.
Následky a oběti
Blokáda měla hluboké ekonomické a humanitární důsledky. Omezení dovozu surovin a potravin vedlo k průmyslovému útlumu, nedostatku paliva a rozsáhlému nedostatečnému přísunu výživy. Důsledkem byla značná podvýživa, zvýšená nemocnost a úmrtnost zejména mezi dětmi a staršími lidmi. Během války zemřelo v důsledku hladomoru a podvýživy v Německu odhadovaně asi 750 000 civilistů, přičemž odhady se liší a některé studie uvádějí rozmezí od několika stovek tisíc až po téměř milion.
V Německu a Rakousko-Uhersku se ve válečných letech zhoršily potravinové poměry natolik, že se do paměti obyvatel zapsaly např. tzv. „řepová zima“ v letech 1916–1917 (angl. „turnip winter“), kdy lidé v nouzi konzumovali náhražky a kořeny. Nedostatečná výživa měla i dlouhodobé demografické a zdravotní dopady – pokles porodnosti, zhoršení zdravotního stavu populace a vyšší náchylnost k nemocem.
Pokračování blokády po příměří a politické důsledky
Po uzavření příměří v listopadu 1918 blokáda pokračovala i nadále jako tlakové prostředek proti poraženému Německu. Pokračování blokády mělo zajistit, aby Německo přijalo podmínky míru. Po armistici tak nastal paradox, že válka sice skončila, ale obvyklé humanitární uvolnění se nedostavilo okamžitě. Blokáda trvala až do okamžiku, kdy Německo podepsalo Versaillskou smlouvu; blokáda byla uvolněna po podpisu smlouvy 28. června 1919, respektive v průběhu června 1919.
Následné diplomacie a soudobé i pozdější historické hodnocení zdůrazňují, že blokáda byla účinným, ale kontroverzním nástrojem. Na straně spojenců byla považována za legitimní válečné opatření omezující válečné schopnosti nepřítele; kritici poukazovali na její těžké humanitární dopady na civilní obyvatelstvo a sporné právní aspekty, především co se týče rozsahu kontroly neutrálních lodí a potravin jako „kontrabandu“.
Závěr
Námořní blokáda Německa v první světové válce byla jednou z klíčových složek spojenecké strategie, která významně přispěla k oslabení německého válečného úsilí, ale zároveň způsobila rozsáhlé utrpení civilního obyvatelstva. Její uplatnění, následky a morální i právní implikace se staly předmětem intenzivních debat tehdy i v poválečném období a dodnes slouží jako případová studie hranic mezi vojenskou účinností a humanitárními závazky.