Alexander Frederick Douglas-Home, baron Home of the Hirsel, KT, PC (/ˈhjuːm/ ( poslech); 2. července 1903 – 9. října 1995) byl v letech 1963–1964 premiérem Spojeného království. Veřejnosti byl znám hlavně pod jménem Alec Douglas-Home a později i jako baron Home of the Hirsel.

Život, tituly a rodinné zázemí

Douglas-Home pocházel z aristokratické skotské rodiny. Během svého života prošel řadou formálních změn jména a titulů. Narodil se jako Alexander Frederick Douglas-Home, později jako nejstarší syn získal juniorský titul lord Dunglass, a po smrti otce se stal 14. hrabětem z Home. Kromě toho měl i nižší titul barona v rámci šlechtického systému Spojeného království. V roce 1962 byl jmenován rytířem Řádu Thistle.

Po zvolení předsedou Konzervativní strany a po přijetí úřadu premiéra však Douglas-Home čelil praktickému problému: nemohl vést vládu z Sněmovny lordů. Díky novému ustanovení zákona o peerství (Peerage Act 1963) se mohl nárokovaného dědičného titulu vzdát. Čtyři dny po jmenování předsedou vlády se titulu vzdal a stal se z něj prostě sir Alec Douglas-Home. Později, po prohraných volbách v roce 1964, mu byla udělena doživotní peerage s titulem "baron Home of the Hirsel", která nebyla dědičná; přesto po jeho smrti připadl dědičný titul 15. hraběte z Home jeho synovi.

Raný politický život a role v Mnichově

Jako mladý politik byl Douglas-Home poslancem a působil také jako soukromý parlamentní tajemník. Když se Neville Chamberlain v roce 1938 vydal do Mnichova na setkání s Adolfem Hitlerem, byl Home součástí delegace a byl přítomen hlavním jednáním mezi Chamberlainem a Hitlerem. Tato zkušenost patřila k důležitým kapitolám jeho rané politické praxe.

Premiérství 1963–1964

Po rezignaci Harolda Macmillana byl Douglas-Home zvolen předsedou Konzervativní strany a jmenován premiérem. Jeho premiérské období bylo krátké a přímo vedlo k všeobecným volbám v říjnu 1964, ve kterých Konzervativní strana prohrála a úřad předsedy vlády převzal Harold Wilson za Labouristickou stranu. Jeho nástup do úřadu provázela kritika, protože se stal premiérem jako člen Sněmovny lordů a teprve později se vzdal dědičného titulu, aby mohl kandidovat do Dolní sněmovny — krok, který vyvolal značnou pozornost médií i politických oponentů.

Po zřeknutí se titulu bylo učiněno rychlé politické manévrování: uvolnilo se konzervativní křeslo v Kinrossu a západním Perthshiru a Douglas-Home byl zvolen kandidátem. Parlament se měl sejít 24. října, ale jeho návrat byl odložen na 12. listopadu kvůli doplňovacím volbám. Mezi tím byl po dvacet dní premiérem, aniž by byl členem kterékoliv parlamentní komory — situace, která v moderní politické praxi nemá obdoby. V doplňovacích volbách zvítězil většinou 9 328 hlasů.

Ministr zahraničí a zahraniční politika

Douglas-Home je často hodnocen spíše podle své činnosti ve funkci ministra zahraničních věcí než podle krátké periody premiérství. Poprvé vykonával tento post v letech 1960–1963 ve vládě Harolda Macmillana a po návratu do politiky se stal ministrem zahraničí znovu v kabinetu Edwarda Heatha v letech 1970–1974. V zahraniční politice byl vnímán jako politik, který umí mluvit na rovinu, prosazoval tvrdší postoj vůči Sovětskému svazu a byl kritizován (někdy i jako nedostatek sympatií) v otázkách vztahů s africkými a asijskými státy. Zároveň si ale podle Deníku The Times získal neobvyklou míru mezinárodního respektu.

Styl, hodnocení a odkaz

Douglas-Home patřil k představitelům tradičního, patricijského proudu Konzervativní strany. Jeho styl byl často popisován jako přímočarý a rezervovaný; pro někoho přitažlivý svým aristokratickým klidem, pro jiné jako příliš odtržený od běžného voliče. Navzdory tomu si vybudoval pověst zkušeného diplomata a státníka, jehož silnou stránkou byla schopnost navazovat osobní styky se zahraničními představiteli a získávat jejich důvěru.

Po odchodu z aktivní politiky žil v relativním soukromí a byl oceněn za dlouholetou službu státu. Zemřel 9. října 1995. Jeho život a kariéra zůstávají součástí debat o roli aristokracie v moderní britské politice, o vlivu osobních kvalit na zahraniční vztahy a o reformách, které umožnily členům dědičného peerství vzdát se svých titulů a usilovat o mandát v Dolní sněmovně.